Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

100. Eileen

Moc jsem toho nenaspala. Ploužím se ulicí směrem na Baker Street a musím se soustředit na každý krok, jinak bych skončila v odpadkovém koši. Při nejlepším. V tom horším případě bych spadla do ulice. To by mi teď vlastně vadit ani nemělo. Sebastian bude určitě někde poblíž. Pokud mě má chránit, určitě je mi nablízku.

Celou noc jsem nad tím vším přemýšlela. Můj bratr vážně pověřil Sebastiana, aby mě chránil? To mu na mně vážně tolik záleželo? Tak moc, že kvůli tomu likvidoval všechny ty, kteří byli spojení s tím, co jsem byla jen asi tři roky svého života? Sebastian na Jimův příkaz zabil Henryho Burkea, Andrewova strýce. Toho, který jej vychoval. Ještě jsem Andrewovi neřekla, že vím, jak a kvůli komu zemřel jeho strýc. Jak bych mu teď ještě měla říct, že to všechno byl promyšlený plán, poznala jsem toho střelce a jeho strýc zemřel jen a pouze kvůli mně? Bože, Jime. Ty mi zatápíš ještě i po smrti.

Ještě jsem ani pořádně nepobrala, že tím střelcem na tom plese byl Sebastian. Dávalo by to smysl, když tam byl i Jim. Sebastian pro něj pracoval a zatím mi z toho vychází jedině to, že Sebastian byl Jimovým mužem číslo jedna. Speciální úkoly plnil on. A k tomu všemu o mně Sebastian ví všechno. Tak trochu mi přijde, že on je takovým mým dárečkem. Zní to divně, ale zkrátka...doteď jsem poblíž neměla nikoho, kdo by Jima znal a postrádal by ho. Většinou se lidé kolem mě tváří úlevně, protože Jim je mrtvý a problémy s ním jsou tak minulostí. Mám pocit, že skoro nikdo nedbá na to, že tohle jejich smýšlení bolí mě. Mluví o mém bratrovi. A je jim jedno, že já při těch slovech trpím. Ale Sebastian trpí taky. Viděla jsem tu bolest v jeho očích. Objevil se někdo, kdo cítí podobně, jako já. Není moc dobré chtít poznat vraha, kterým bezesporu je, ale někdy se vyplatí mít spojence i na druhé, špatné straně.

Konečně zastavuji před dveřmi patrně nejznámější adresy v ulici. Zhluboka se nadechuju a připravuju se na obranu proti Sherlockovi. Nemám zájem, aby si vydedukoval něco o včerejší noci a zjistil, že mám nového „kamaráda", pokud bych tak Sebastiana mohla klasifikovat. Asi ne úplně, ale jiný výraz mě v tuhle chvíli nenapadá. Nechci, aby se Sherlock na Sebastiana zaměřil. Právě mi dochází, že já tady hodlám chránit Jimova zabijáka číslo jedna. No, já bych bránila i bratra, kdyby žil, že.

Ještě si pořádně zívnu. Teď si to budu muset na nějakou chvíli odpustit. Trochu si propleskávám tváře, abych se vzpamatovala a hned na to vcházím do haly. Z bytu paní Hudsonové slyším rádio. Mířím rovnou ke schodům, které začínám zdolávat. Bráním se dalšímu zívnutí. Teď ne. Raději beru schody po dvou. Nahoře zapínám svou obranu, nasazuju neutrální výraz a vcházím do Sherlockova bytu.

„Chtěl jsi něco?" zastavuju mezi dveřmi a koukám na velkého detektiva, který ve svém modrém županu postává u okna a shlíží na ulici. Sakra, tak to mi nevyšlo. Určitě mě viděl.

„Jsi nějaká unavená," jak jsem čekala, tohle mu neušlo, ale ten pitomec se ani neobtěžuje se na mě otočit.

„Před hodinou jsi psal, že si chceš promluvit. Nechceš raději přejít rovnou k věci?" bez většího zájmu přecházím jeho poznámku a nořím se víc do útrob bytu. Sherlockova strnulost mě dost znepokojuje.

S touhle mou myšlenkou se ale Sherlock pomalu otáčí a prohlíží si mě od hlavy k patě. Stojím kousek od konferenčního stolku vedle křesla a nemůžu se zbavit pocitu, že se něco děje.

„Tak ty máš nového kamaráda?" Sherlock pochybovačně zvedá obočí. Paráda. Ví to. Co jsem taky mohla čekat jiného.

„Budu hádat," pouštím se do protiútoku. Nenechám na sobě páchat dedukce, aniž bych neřekla nic proti. „Nějaký bezdomovec mezi kontejnery, že?" nenapadá mě nic jiného, jak by Sherlock mohl vědět o tom, co se v noci stalo. Zapadlá ulička, odpadky...určitě tam byl nějaký bezdomovec z jeho sítě.