Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

84. Eileen

Já chápu, že je Greg vynervovaný z té Watersovic rodiny a že ho to hodně frustruje. Taky chápu, že od...no, od naší společně strávené noci se...no prostě...jak to řekl Mycroft v mé nemocniční vizi, kterou jsem doteď nepochopila, prostě se zamiloval a i když...tak nějak...spolu nejsme, dokážeme být přáteli, ale opravdu mi musí právě teď vztekle přecházet po obýváku, rozkládat divoce rukama a čertit se? Určitě má i někoho jiného, na koho by hodil své nervy. Mohl by týrat Sherlocka. V práci má Donovanovou, tu taky může týrat. Já mu vždycky ráda pomůžu, vyslechnu ho a podpořím, ale přijde mi, že za poslední dobu je u mě pečený vařený. Ne, že by mi to vadilo, vždyť on si mě k sobě nastěhoval, když mi bylo nejhůře, jen mi...nevím, možná to nic není, to jen já jsem za poslední dobu nějaká divná. Mám v sobě zmatek. Potřebuju už udělat to, co tak dlouho plánuju. Jen ještě musím chvíli počkat.

„Příště to vyjde!" Greg se zastavuje uprostřed místnosti a prudce se na mě otáčí, „říkám ti, že příště to už vyjde. Dostaneme je."

Při jeho prudkém výlevu se napřimuji. Sedím poslušně na pohovce, ruce v klíně, záda rovná a ve tváři výraz vyjukané studentky, kterou právě s řevem vyvolal učitel a ona nic neví.

„Dobře," pípnu nesměle, „já ti věřím."

Nechápu, proč s tím nejde za Sherlockem. Proč asi. Sherlock by ho poslal do háje, tohle není nic pro něj. Sherlock rád ty divné případy. Momentálně se motá kolem nějakého gardisty. Asi. Od Mary mám jen kusé informace. Víc ji zajímalo, že Sherlock skoro po kvantech skládá ubrousky.

„Jak jim to může pokaždé vyjít?" Greg zase divoce rozmáchne rukou a opět se vydává na tůru po mém obýváku.

Nemám ani ponětí, co bych měla říct. Nic ho neuklidní. Už je to pro něj otázka cti. Musí je prostě dostat. Klidně bych se vsadila, že nespí.

„Pokud nespí, tak jedině kvůli tobě," vedle mě se ozývá Mycroftův hlas.

S vykulenýma očima pomalu otáčím hlavu. Do háje, on vážně stojí vedle mě! Rychle se obracím znovu na Grega, který ale stále pendluje sem a tam před stolem. Mycroft ke mně ale nepřišel. Zase stáčím pohled k muži, který v mém obýváku rozhodně nemá co dělat. Stojí se založenýma rukama na hrudi a se skoro znechuceným výrazem pozoruje Grega.

„Ježiši, vypadni už z mojí hlavy," zasyčím nevěřícně tak, aby to bylo co nejméně slyšet.

„Cože?" otáčí se ke mně Greg. V očích se mu zračí naděje, jako kdybych mu právě teď měla říct, jak tu rodinu dostat.

„Nic. Jen říkám, že je to teď pro tebe priorita číslo jedna," snažím se rychle vymyslet něco, co by zamaskovalo to, co bylo adresováno jen mé představě.

„Samozřejmě. Víme, že to udělali, ale musíme je chytit při činu, jinak jim to nedokážeme," rozvádí Greg mou úvahu, i když jsem nad tím takhle v tuhle chvíli nepřemýšlela. No, ať si říká, co chce. Já mám momentálně problém se svým mozkem.

„Jako doktor můžu říct, že ano. Máš problém. Sice nejsem lékař zrovna přes hlavu, ale představuješ si někoho, kdo tady ani není. Z toho by problém vydedukoval kde kdo," na kraji stolku se náhle objevuje sedící John. Noha přes nohu, ruce skřížené na hrudi jako Mycroft. Tak teď už mi solidně hrabe.

„To není moc odborný výraz, Eileen," John opět reaguje na mé myšlenky, které ani nevyřknu nahlas. Už je to tu zas! Nejsem náhodou zase polomrtvá, jen si to nepamatuju?

„Nejsi mrtvá. Což mě docela mrzí. Myslel jsem, že na mě počkáš," hlas, který už dávno nepatří živému člověku, mi rezonuje v hlavě. Kousek za Gregem se zjevuje...Jim! Panebože. Co to se mnou zase je? Já tohle už nechci!