Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

51. Mycroft

„Jak je na tom?" kvapně procházím chodbou a mířím ke skupince na jejím konci.

Tohle se nemělo stát. Tohle ne. Nechat ji uhořet, vždyť to je příšerné. Zastavuji se kousek od skupiny lidí, kterou obklopuje aura zoufalství, která by se dala i krájet. Už tohle, plus jejich výrazy, dávají tušit, že je to hodně vážné.

„Ještě je na sále," slovo si bere doktor Watson, který taky vypadá ze všech nejklidněji. S rukama složenýma na hrudi přechází ode zdi ke zdi a pohledem všechny kontroluje. Neustále se ohlíží po Sherlockovi. I já se k němu pohledem přesouvám.

Říct, že vypadá jako troska, by bylo slabé označení. Nevypadá sice tak hrozně, jako když se zase sjede, ale raději bych ho viděl zfetovaného, než takhle. Vůbec nevnímá okolí. S pohledem upřeným do podlahy neustále zatíná ruce v pěst a zase je uvolňuje. Mohl by se postarat alespoň o sebe. Je celý špinavý, bílá košile už dávno není bílá a v obličeji je jako kominík. Nejvíce mě znepokojuje ten jeho prázdný pohled.

Bohužel, prohrál. Moriartymu se podařilo dosáhnout toho, co chtěl. Ach, bratříčku, spadl jsi do toho. Opět podlehl a žena, která je mnohem přijatelnější volbou, právě bojuje na sále o svůj život.

Nevím, kde se tady najednou vzali úplně všichni, ale kousek od Sherlocka na lavičce vzlyká paní Hudsonová. Naříká a otírá si tváře kapesníkem. Vedle lavičky stojí o stěnu zapřený i detektiv inspektor. S rukama v kapsách civí do stropu s hlavou opřenou o stěnu.

„Jak přesně dopadla?" odkašlávám si a snažím se znít vyrovnaně. Popravdě mě ale všechno, co se stalo, značně znepokojuje a pohled na zničeného Sherlocka mi taky zrovna nepřidává.

„Vykloubené rameno, otřes mozku, tři zlomená žebra, jedno naštípnuté, zlomená noha, střelná rána v břiše a k tomu pohmožděniny po celém těle," Sherlock monotónně vyjmenovává všechna zranění, která Eileen utržila.

Všechny oči se obrací k němu, jen paní Hudsonová se otřásá v dalším záchvatu pláče a běduje. Sherlock se na nikoho nedívá.

Nečekal jsem, že to bude až tak vážné. I Eileen doufala, že když na to přijde, bude to mít rychle za sebou. Prakticky už se tomu všemu poddala, ale podle útržků informací, které se ke mně cestou do nemocnice donesly, nakonec přeci jen bojuje. Bude to ale těžký boj. Všechno se to zbořilo jako domeček z karet.

„Máte něco vy, Mycrofte?" John se ke mně obrací, stejně tak jako i všechny ostatní oči, kromě Sherlocka. Ten stále působí dojmem sochy.

„Bohužel ne. Žádné stopy. Moriarty je velmi vynalézavý. Nelze ho od té elektrárny vystopovat," velmi neochotně přiznávám, že v tomto směru jsou i mí lidé bezmocní, „víc nám musí říct Eileen. Pokud tedy..."

Není to něco, co by si kdokoliv znát chtěl připustit, ale je to jedna z možností, jak tohle může skončit. Boj se dá vyhrát, stejně jako prohrát.

Ani nemusím doříct větu a paní Hudsonová opět propuká v další záchvat pláče.

„No výborně," procedí John ironicky směrem ke mně a kleká si ke své domácí, aby ji utěšil. Ano, vím, není to příjemná představa, že by Eileen svůj boj skutečně prohrála, ale musíme se připravit na vše.

Samozřejmě, lidé umírají, to je taky to jediné, na co se u nich dá spolehnout, ale ani mně se nechce...loučit. Znám Eileen déle, než ostatní. Nebylo to s ní zrovna jednoduché, ale je to jeden z mála lidí, o kterém mohu říci, že není úplný idiot. Je impulzivní a někdy to přehání, asi tak jako když po nás házela vším možným, ale je chytrá. Vystavil jsem ji přílišnému nebezpečí. Neměl jsem se od ní nechat přesvědčit, aby se opět vrátila do světa. Měl jsem ji zkrátka někam přesunout, nediskutovat o tom a udělat to. Tomu všemu jsme se mohli vyhnout. Bylo by lepší, aby se dál schovávala, než trpěla v tom skladě a bojovala na sále o svůj život. Sice se o něj rvala skoro pořád, ale nikdy to nezašlo tak daleko. Už jen kvůli ní si přeji, aby to zvládla. Zaslouží si nový začátek. Dokud tady bude její bratr, nebude mít klid, ale pokud přežije, jsem přesvědčen, že bezprostřední nebezpečí jí už hrozit nebude.

Moriarty získal, co chtěl. Sherlockovo srdce. Ona má teď šanci začít od začátku. Pokud tedy přežije.