Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

105. Lestrade

„Eileen? Eileen!" buším na dveře jejího bytu skoro jako pominutý. Začínám trochu panikařit.

Moc dobře si pamatuju, jak to dopadlo naposledy. I teď mám důvod se obávat, že to může zase skončit špatně. Všichni víme, co jí Sherlock provedl. Kdybych ho neměl svým způsobem rád a nepotřebovali bychom ho, asi bych ho i zabil. Už doopravdy. A ani nevypadal, že by ho nějak tížilo svědomí! Musel si od Johna vyslechnout pěkně dlouhou přednášku, ale každému je jasné, že neposlouchal. Nechápu, proč to udělal. Takhle a ještě k tomu jí. Copak neví, jak to může dopadnout? Vážně je to idiot.

Trochu odstupuju ode dveří, když se ozve chrastění klíčů. To mě trochu uklidňuje, ale pořád to nemusí nic znamenat. Ve dveřích se zjevuje Eileen, naštěstí živá a zdravá, ale asi schytám pořádnou přednášku já, protože podle jejího stavu soudím, že právě spala.

„Co se děje, Gregu?" mumlá, když si pořádně zívne. Mžourá na mě, vlasy má rozcuchané a na sobě jen šortky a tričko. I po probuzení s pomačkaným obličejem je prostě krásná. Dobře, tohle bych teď řešit neměl.

Než stačím něco říct, Eileen se vrací zpět do bytu a rukou na mě dozadu mává: „Pojď dál." Mířím za ní.

„Posaď se. Dáš si něco?" Eileen mizí v kuchyni, ale nakopnout po ránu by spíš potřebovala ona.

„Ne, díky," houknu za ní.

Ani si nesedám, protože mě upoutává kout, kde Eileen maluje. Je to tam jako po výbuchu. Přitáhla si ke stojanu starý stolek, který využívá pro odkládání toho, co zrovna nepotřebuje nebo i jako...cvičný povrch, řekl bych. Válí se na něm hromada hadrů, každý od jiné barvy. Ty jsou ještě rozestavené kolem, štětce se válí všude možně. Je mi jasné, co dělala.

„Zase jsi celou noc malovala?" otáčím se směrem ke kuchyni, kde se už ve dveřích zjevuje Eileen. Mám dojem, že si asi ještě zdřímla opřená o linku.

„Hmmm," odpovídá mi jen jakýmsi mručením. Tak proto spala ještě v deset ráno.

„Jsi v pořádku?" obezřetně si ji prohlížím. Eileen už si ze svých jizev nic nedělá a už se je nějak nepokouší skrývat, ale já se vždycky pohledem zastavím u jejího předloktí. Té příšerné vzpomínky se už nezbavím. Vždycky mě bude budit ze spaní.

„Jenom jsem spala, nepokoušela jsem se zase zabít," Eileen si všímá, kam směřuje můj pohled. Raději rychle uhýbám a vracím se zase k jejímu stojanu. Teprve teď si všímám podobizny muže, kterého zcela jistě neznám.

„Já vím," letmo reaguji na její poznámku. „Kdo je to?" ukazuju směrem k jejímu novému portrétu.

Eileen kolem mě prochází až k němu, zakládá si ruce v bok a s lehce nakloněnou hlavou si své dílo prohlíží. Pohledem sjíždím k oknu. Pozadí na obrazu poznávám moc dobře. Je to její byt, konkrétně okno v obýváku vedle pohovky. Na obraze u něj stojí pro mě neznámý muž se sklenkou v ruce a nostalgicky hledí z okna.

„Jeden známý. Poznala jsem ho před pár týdny," Eileen obrací mou pozornost zase k sobě. V té chvíli zrovna něžně přejíždí dlaní po portrétu. Umím si docela dobře představit její zasněný výraz. Snažím se ovládnout, ale moc se mi to nedaří a vzdouvá se ve mně vlna vzteku k chlápkovi, kterého ani neznám, ale už stačil být v tomhle bytě.

„Nedávno a už stačil popíjet v tvém bytě," zavrčím naštvaně. V tuhle chvíli se nechovám jako malý kluk o nic méně, než Sherlock.

Eileen nejspíš zaregistrovala můj tón a obrací se ke mně. Zmateně na mě kouká. Normálně bych se asi pozastavil nad tím, jak je s tím nechápavým výrazem roztomilá, ale přeci jsem zrovna...naštvaný.