Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

73. Eileen

Několik hodin jsem se rozmýšlela, jestli jít na Baker Street. Nakonec ale převážilo to, co jsem měla udělat už dávno, ale nedokázala jsem se k tomu přimět. Je třeba vypořádat se se vším, co bylo. Musím se konečně začít snažit uzavřít svou minulost. Za dva roky jsem nic neudělala, už s tím musím začít. Uzavřít to, vyřešit to a jít dál. Měla jsem to udělat hned. Teď nastává ten čas.

Procházím mezi náhrobními kameny na hřbitově a zachvacuje mě stísněný pocit. Jsem z toho nervózní. V náruči svírám nějaké květy. Tak se to dělá. Neohlížím se, dívám se přímo před sebe a postupuju ke svému cíli. Nechci se dívat na všechny ty kameny, na ta jména, všechny ty texty o milujícím muži, otci, bratrovi a jiné popisky. Na to, že jsem tohle toužila udělat celé dva roky, ale neměla jsem se k tomu, se teď cítím dost nesvá. Je to ponuré místo. Smrt vždycky zasáhne lidi okolo, ne toho zesnulého. Toho už nic netrápí. On to všechno neprožívá. Tohle zřejmě Sherlock nezohlednil. Ale kuš, teď žádný Sherlock! Jsem tady kvůli někomu jinému. Živý Sherlock na mrtvý hřbitov nepatří.

Zastavuji až u bílého náhrobku, do které je opět vytesáno množství těch krásných slov, co mají lidem, kteří přišli zavzpomínat, připomínat toho, kdo je navždy opustil. Pohledem zastavuji na ozdobném písmě, kterým je vyvedeno její jméno. Ashley Baker. I když se svou rodinou neudržovala moc těsné vztahy, rodiče se postarali, aby spočinula na co nejhezčím místě. Její hrob je i teď, když už to jsou více jak dva roky, osázený hromadou květů. Její veselá a optimistická povaha jí zajistila hodně přátel. Její koketnost zase hodně nápadníků. A ti všichni na ni vzpomínají.

Kde jsem já? Neznali jsme se moc dlouho a nikdy jsem jí o sobě neřekla snad ani slůvko pravdy, ale ona se na mě pokaždé usmívala tak, jako kdybych snad byla její sestra. Nevadilo jí, že o mně ví málo. Stačilo jí to. Měla schopnost vždycky v lidech vidět jen to nejlepší. Potom nechápu, co viděla na mně. Zemřela jen kvůli mně. Byla to, je a vždycky bude jen moje vina.

„Měla jsem to být já," mumlám směrem k náhrobku, „neměla jsi s tím vůbec nic společného. Mrzí mě to."

Já už tady dávno neměla být. Kolikrát jsem to už měla spočítané. A místo mě to odnesla Ashley. Nevinná dívka, která s mou minulostí a mými spory neměla nic společného. Nic z toho se jí vůbec netýkalo. Bože, vždyť byla tak mladá.

Skláním se a pokládám na její hrob kytici z několika různých druhů květů. Ashley vždycky všechno míchala. Ať už to k sobě ladilo nebo ne. Byla ztřeštěná a to jsem na ní měla ráda. Všechno dělala naopak, než jak jsem to dělala já. Byla prostě živel. Tomu už je teď konec.

Lehce hladím studený kámen a hned ruku stahuju zpátky. Stírám si pár slz, které mi stékají po tváři. Ještě chvíli lelkuju na místě a hypnotizuju její náhrobek, ale nakonec se od něj odpoutávám a pokračuju dál.

Mířím na konec hřbitova, tam, kde není moc náhrobků. Je to z ruky, zapadlá část, kdo by se tam taky nechával pohřbívat. No, někdo ano.

V rukou převracím poslední květinu. Je to jen jedna jediná růže. Bílá.

Přecházím až k černému náhrobku na kraji hřbitova. Ještě jsem tady nebyla, ale teď mě to sem silně táhne. Upřeně pozoruju tmavý kámen. Je na něm strohým písmem vyvedeno osamocené jméno: James Moriarty.

Oči se mi samy od sebe zase zalévají slzami. Mimoděk si růži ve svých dlaních tisknu na břicho, přímo na místo, kde mám malou jizvu po kulce. Ať už Jim udělal cokoliv, byl to můj bratr. Toho se nikdy nezbavím. A vlastně ani nechci. I kdyby byl ještě mnohem horší, nezavrhla bych ho.