Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

55. Eileen

Nastává změna. Tedy, bolest je pořád stejně krutá, vůbec neustupuje, ale začínám rozeznávat, co se kolem mě děje. Slyším přibližující se a vzdalující se hlasy, někdy slyším hlasy i přímo v pokoji. Pod víčky rozeznávám sluneční světlo. Oči se stále nechtějí otevřít. Teď už ale nejsem ve své hlavě, tohle je realita. Dotěrná bolest je toho důkazem. Tak se to přeci říká, ne? Když cítíš bolest, víš, že žiješ. Takže žiju. Stačilo by otevřít oči a jsem si jistá, že se probudím do skutečnosti. Víčka se mi chvějí, ale naplno je od sebe odtrhnout se mi nedaří.

„Sherlock stále plní noviny. Je skoro všude," vedle sebe slyším Gregův hlas, „neustále o něm píšou. Jednat s veřejností a médii mu sice nejde, ale John ho naštěstí krotí."

Novinky ze světa kolem. Sherlock plnil přední stránky novin ještě předtím, než jsem se mu připletla do cesty. Hrdina Reichenbachu, tak ho myslím označili. To už jsou skoro tři měsíce. S úsměvem jsem ty noviny vždycky hodila do krbu. Nesnáším noviny, doslova. Neustále něco překrucují, vymýšlí si a cpou do důvěřivců lži všeho druhu. Je to větší odpad, než londýnská spodina minulých století.

„Musím už jít, práce nepočká," slyším, jak Greg odsouvá židli a vstává.

Bože, chci mu dát najevo, že jsem tady s ním, ale nic se mi nedaří. Proč už nemůžu otevřít oči?

„Přijdu, jak nejdřív to půjde," Greg se loučí a já v duchu brečím.

Chci se probrat, už je čas. Uvnitř mě se všechno zmítá, ječím a řvu, ale navenek se nic neděje. Neodcházej, prosím. Já nechci být sama.

Teprve až myšlenka, že bych tady v tom pokoji tvrdla v tomhle stavu sama, mě dostatečně vyburcovává k tomu, aby se mi konečně podařilo pohnout. Přijde mi, jako bych zvedala závaží o několika kilech, přitom to jsou jen oční víčka. Pomalu ale jistě otevírám oči. Světla stále přibývá, až mě doslova oslepuje. Já před tím ale nechci zavírat oči. Mžourám do světla a čekám, až se všechno kolem vyjasní. Hlavu mám natočenou na levou stranu. Všechno začíná dostávat stále zřetelnější obrysy. Konečně vidím.

Párkrát zamrkám a první, čeho si všímám, jsou květiny na nočním stolku vedle mého lůžka. Lilie. Nepatrně se usmívám. Po kdo ví jak dlouhé nehybnosti jsem celá ztuhlá a tváře mě ještě bolí. Jsem ale šťastná, že se mi podařilo nabýt vědomí. Ještě nedokážu otočit hlavou, tak jen bloumám očima po okolí, kam se mi daří dohlédnout. Zrak mi padá na křeslo, do kterého jsem spadla.

Počkat. Spadla? Co to vůbec bylo? Byl to sen? Nebo mé myšlenky? Stalo se to vůbec nebo je to jen nějaká má utkvělá představa z nedostatku kyslíku? Křeslo stojí hned vedle okna. Přesně tak si to pamatuju. Nikde ale nikoho nevidím.

Chtěla bych dát komukoliv na srozuměnou, že jsem při smyslech, ale ochraptělé hlasivky mě neposlouchají. Je třeba postupovat jedno za druhým. Nemůžu mít všechno naráz.

Upoutává mě ale nový pohyb v mém zorném poli. Panebože. Greg. Vrací se. Kabát má přehozený přes ruku a nejspíš se vrací pro něco, co zapomněl. Hypnotizuju ho pohledem. Tohle je jeden z okamžiků, kdy jsem nejšťastnější člověk jen díky tomu, že někoho vidím. Greg si prohledává kapsy, hlavu má skloněnou a nedívá se na mě. Po chvíli ale hlavu zvedá a natáčí ji ke mně. Naše oči se setkávají. Radostí bych skákala do stropu, kdybych mohla.

„Ježiši," Greg na mě šokovaně zírá a kabát mu sklouzává z ruky. Hned nato se ale celý rozzáří.

„Ahoj," vydechne nadšeně a aniž by si všímal toho, že se jeho kabát válí na zemi, přechází ke mně. „No konečně," Gregovi z tváře úsměv zmizet nehodlá. Sedá si ke mně na postel a lehce mi stiskne ruku.