Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

24. Cassandra

Voda. To je to jediné, co si pamatuji. Všude kolem mě byla voda a já se nemohla dostat nad hladinu. Slyšela jsem naštvaný hlas, který se mě pořád ptal na to samé: kde je prsten. Pak už byla jen tma. Celý ten jeho vodní proces se opakoval třikrát. Když se kolem potřetí rozprostřela tma, myslela jsem, že už je to napořád.

Najednou jsem byla zase ta malá holčička. Všechno bylo v pořádku. Měla jsem domov, měla jsem rodinu. Seděla jsem za stolem v kuchyni, pozorovala jsem mámu, jak vaří. Táta seděl přede mnou a četl si noviny. Cítila jsem se spokojená. Všechno bylo najednou dobře, tak, jak to mělo být. Máma se po mně vždycky ohlédla a usmála se na mě. Táta občas vykoukl nad novinami a spiklenecky na mě mrkl. Smála jsem se. Byla jsem šťastná, ale z nějakého důvodu mě jímal strach. Cítila jsem, že se blíží něco zlého.

Kuchyň, která byla doteď prozářena sluncem, linoucím se dovnitř otevřeným oknem, náhle potemněla. Celý prostor vyplnil smích. Mužský smích. Vyděšeně jsem se přikrčila a hledala pohledem pomoc u táty. Stále si četl noviny. Podívala jsem se na mámu. Pořád vařila. Vypadalo to, že ten smích neslyší. Pokračovali v tom, co dělali. Chtěla jsem na ně zavolat, ale nemohla jsem mluvit. Hrdlo jsem měla stažené. Ten smích stále sílil, zařezával se mi až do morku kostí. Zacpala jsem si uši, ale nepomáhalo to. Smích už burácel na všechny strany, ale rodiče to neslyšeli.

Náhle mi někdo položil ruku na rameno. Leknutím jsem nadskočila. Ohlédla jsem se. Za mnou stál Mycroft. Co ten tady dělá? Vždyť jsem ještě dítě, to nemá logiku. Tvářil se zvláštně, řekla bych, že skoro smutně. Chytil mě za ruku a pomohl mi vstát. Byla jsem ráda, že mě někdo drží, že je tu někdo se mnou, někdo, kdo to všechno vnímá stejně, jako já. Rodiče ani nevzhlédli. Neznepokojovalo je, že je s námi v kuchyni někdo další. Smích stále otřásal celým domem.

Mycroft vykročil. Stále mě držel. Nemohla jsem dělat nic jiného, než jít s ním. Otočila jsem se na rodiče, byla jsem přesvědčená, že jdou s námi. Ale táta stále seděl u stolu, četl si noviny a máma právě kontrolovala něco v troubě. Trhla jsem rukou, ale s Mycroftem to ani nehlo. Šli jsme dál, dál od mých rodičů, pryč z kuchyně. Brečela jsem, chtěla jsem zpátky za rodiči, nechtěla jsem je tam nechat a odejít bez nich. Nad hlavami nám stále visel ten smích. Podívala jsem se nahoru, ale nikdo tam nebyl.

Když jsem sklopila hlavu a očima zase našla své rodiče, dívali se na mě. Máma stála za tátovou židlí, držela ho kolem ramen a oba se na mě smáli. Najednou oba zvedli ruku a zamávali mi. Škubala jsem sebou, chtěla jsem se osvobodit z Mycroftova sevření a utíkat zpátky k rodičům, ale on mě pevně vedl dál. Byla jsem celá uslzená. Pak byla všude náhle zase tma.

„No tak, zaber!" ozval se zdálky čísi hlas.

Věděla jsem, že ho znám, ale nemohla jsem si vzpomenout. Přišlo mi, že i když nic nevidím, ode všeho se vzdaluji.

„Zavolejte sanitku!" objevuje se druhý hlas a já jsem si zase jistá, že ho znám, že k němu mohu přiřadit tvář i jméno, ale ani za nic si nemůžu vzpomenout.

Cítím ale, že je všechno v pořádku. Tady to končí. Vím, že když se poddám tmě, budu zase sedět za kuchyňským stolem, pozorovat mámu a mrkat na sebe s tátou.

„Dělej, prosím," první hlas mě zase dráždí, ale mně se nechce jej poslechnout. Neviditelná síla mě stahuje dolů.

Náhle se mi ale všechno vyjasňuje. John! Ten hlas patří Johnovi! A ten druhý byl přece inspektor Lestrade. Najednou vím, že tohle není správné. Nejsem malá holčička, která sedí v kuchyni. Rodiče na mě nečekají. Ta tma mě má už navždy pohltit a já bych už nikdy neměla spatřit sluneční svit. Ne, tohle je špatně. Burcuji všechny síly, které mi zbývají. Natahuji ruku vzhůru. Vzpírám se, něco se musí konečně stát. A taky ano.