Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

49. Sherlock

Začínám být silně nervózní. Venku už je skoro tma a my pořád nic nevíme. Jsem už tak zoufalý, že jsem dokonce volal Mycroftovi, aby nasadil své lidi. Musel jsem si vyslechnout jeho první hysterický záchvat v životě. Vládne takřka dokonalým uměním sebeovládání, ale když se dověděl, že je Eileen pryč a má ji Moriarty, svým výstupem předčil kdejakou skutečnou nervní ženu. I já zapojil všechny své oči a uši v Londýně, ale po pár hodinách stále nic. Ani Scotland Yard nic nenašel, čemuž se nedivím, ale v tuhle chvíli bych jim i přál, aby našli nějakou stopu.

Moriarty se ale jako by do země propadl. I s Eileen. John mě po celou dobu bedlivě pozoruje. Buď má nějaký tik v ruce, nebo se snaží ovládnout, aby mi nezačal měřit tlak. Prohlíží si mě skoro až starostlivě. Já jsem v pořádku, to Eileen má problémy. No, možná zase až tak v pořádku nejsem.

Já...nechci, aby zemřela. Kdybych mohl vyměnit jediný svůj úspěšný případ za její záchranu, udělal bych to. Och ne, i já začínám propadat šíleným myšlenkám. Vzchop se, Sherlocku!

„Pořád nic," hlásí zoufalý Lestrade, když ukončí hovor s jednou jednotkou, která se prohání v ulicích. I já kontroluji svůj mobil a otevírám zprávu od Mycrofta.

„Nic," mumláním stručně tlumočím průběh bratrova pátrání. Nebo spíš jeho lidí. Mycroft je příliš líný, aby zvedl ten svůj zadek.

„Sherlocku, myslíš...myslíš..." John se zadrhává uprostřed věty, kterou nechce vyslovit nahlas celou.

„Žije," přesvědčuji ho, jak nejlépe umím.

„Jak to víš? Už je to několik hodin," John se tváří pořádně zkroušeně.

„Cítím to," zamumlám si pro sebe tak, aby to John neslyšel. Nepotřebuji teď poslouchat jeho další dramatické etudy ani narážky na to, že já, ten, který odpovědi typu cítím to, neuznávám, tomu právě sám podléhám. Nemůžu logicky vysvětlit, proč jsem si jistý. Spíš ale o té jistotě sám sebe přesvědčuji.

Z úvah, které vedou do nikam a sám jim nerozumím, mě vytrhne další příchozí zpráva. Možná Mycroft konečně něco našel!

„Gregu," John nervózně přivolává Lestrada. Zaregistroval změnu mého výrazu a došlo mu, že přišla zpráva, na kterou celou dobu čekáme.

„Co? Máte ji?" Lestrade přibíhá a v hlase se mu odráží naděje.

„To je on," zvedám k nim zrak. Moriarty se ozval.

John s Lestradem jsou ve vteřině u mě a skoro mi vyrvávají mobil z ruky. Všichni zoufale chceme vědět, co je uvnitř.

Otevírám zprávu. Ta slova pálí jako to, co se skrývá za nimi.

Všiml sis té zlověstné záře na druhé straně řeky? V Battersea pořádají skvělé barbecue! J.M.

„Znamená to to, co si myslím?" John se chce roztřeseným hlasem ujistit, že jeho úvahy jsou mylné.

„Musíme do Battersea," jako střela vyletím ze židle, na které jsem dosud seděl a snažil se aspoň předstírat, že přemýšlím, i když mi to vůbec nešlo. To se mi nestává.

Skoro tak ty dva prudkým pohybem porazím, ale nemůžeme čekat. Hrajeme o čas. Doslova. Udělal něco, co bych skutečně nečekal.

„Donovanová, pošlete všechny do Battersea!" Lestrade ještě v rychlosti instruuje toho, na koho technicky vzato házím vinu, protože ona je pitomec. Já sice taky, ale já těm dvěma rádoby strážníkům nevěřil jako někdo, takže celá vina určitě nepadá na mou hlavu.