Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

27. Sherlock

„Zatraceně!" s řevem se otáčím od okna a házím směrem ke dveřím první věc, co mi přijde pod ruku.

V tuhle chvíli je to, k Johnově smůle, jeho rozečtená kniha, která tak provokativně leží na stole zrovna v mé blízkosti. Může si za to sám, John i ta kniha. Když už je však kniha v pohybu, ve dveřích se zjevuje Cassandra a jen tak tak před ní uhýbá.

„Umíš ty vůbec nějakou věc nepoužít jako zbraň hromadného ničení?" nevěřícně vrtí hlavou a vrací se kousek zpátky do chodby, aby jako poslušný psík přinesla Johnovu knihu zpět. Jak obětavé.

„Co se to tady, krucinál, děje?" John se zjevuje ve dveřích kuchyně a těká očima mezi mnou a Cassandrou.

„Sherlock se zase nudí," odpovídá za mě Cassandra a významně zvedá Johnovu knihu. Já nevěděl, že mám i tiskovou mluvčí.

„Sherlocku!" utrhuje se na mě John, „já jsem tu stranu neměl založenou!" Jeho banální problémy jsou skoro urážející.

„Vzhledem k tloušťce knihy a k faktu, že od ní často odbíháš a čteš pomalu, abys, jak sám říkáš, z toho něco měl a také podle toho, co jsem cítil, když jsem ji sebral, budeš zhruba někde mezi dvě stě patnáctou a dvě stě třicátou stránkou. Když vezmu v potaz tvůj zápal, omezil bych se možná i do těch dvě stě dvaceti," pomáhám mu s jeho problémem státních rozměrů.

Cassandra mezitím vrací knihu na její místo. Rozená chůva.

„Nech si to," přechází John naštvaně mou snahu o pomoc, „a proč vůbec házíš s mými věcmi a sestřeluješ s nimi naše hosty?"

John mi sice zase vytýká nějaké nevhodné chování, ale nemůžu ho brát vážně. Ne s tou utěrkou přehozenou přes rameno. To se pak ztrácí veškerá snaha o vážnost.

„Kniha byla nejblíž," krčím nevzrušeně rameny.

„A co kdyby v těch dveřích byla paní Hudsonová?" zvedá John hlas v obraně naší milé domácí.

„Ale no tak, paní Hudsonová nepoužívá takový parfém. Mířil bych vedle, kdyby vážně přicházela zrovna ona," bráním se jeho nařčení z nedostatku pozornosti. Jsem pozorný. Všímám si.

Cassandra zatím nad poznámkou o svém parfému zvedá obočí.

„Jasně. A protože jsi zcela jistě věděl, že tam stojí Cassie, mrsknul jsi to po ní," utrhuje se znovu a vrací se raději do kuchyně. Cestou rozkládá rukama, jako by s někým mluvil. Možná zase vzývá svého Ježíše.

John až moc rychle přijal Cassandru do svého kruhu důvěry. Možná proto, že ji musel oživovat, ale i tak je až moc neopatrný. Pořád o ní víme málo, ale jemu to asi stačí. Nebo prostě nedokáže podezřívat ženu v nouzi.

Naštvaně sebou mrskám do křesla. Cassandra si odkládá kabát a podle svého zvyku, který už za poslední týden přijala za svůj, se začíná probírat poštou.

„Zahnívá mi mozek," stěžuji si sám pro sebe.

„Moc to prožíváš," mumlá Cassandra, aniž by ke mně zvedla zrak od pošty.

„Můj mozek potřebuje fungovat, potřebuje případ, jinak je v koncích," vysvětluji podrážděně.

„Ne, tvůj mozek má tu smůlu, že ho vlastní takový pitomec, který nemůže přijmout případ, který se mu zrovna namane a místo toho si jen rozežraně vybírá. A protože mu nic není dost dobré, tak akorát hází po lidech cizí věci, střílí do zdi a stěžuje si jako malé dítě, že nemá žádný případ," osvětluje mi Cassandra svůj náhled na věc, i když se jí o to nikdo neprosil.