Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

78. Sherlock

„Jak dlouho ještě?" nenápadně se skláním k Johnovi, který stojí vedle mě a spokojeně se usmívá.

Nevím, jak může být spokojený s těmi foťáky před nosem. Myslím, že brzy z těch blesků dostanu epileptický záchvat. Všichni chtějí vědět to samé: jak jsem přežil, jak jsem to dokázal, kde jsem celou tu dobu byl, co jsem dělal, kdy přesně jsem se vrátil. Novináři mají hrozně smutný život, když je náplní jejich práce otravovat cizí lidi a psát o nich.

„Ještě chvíli to vydrž," procedí John přes pootevřená ústa. Co kdyby měli novináři v záloze někoho, kdo odezírá ze rtů.

Proč to mám vydržet ještě chvíli? Už tu stojíme asi patnáct minut. U nás v bytě se všichni...no, asi baví a já tady musím stepovat před těmi primitivy. Tedy, ne že by se mi chtělo poslouchat pitomé hovory o ničem, které se nahoře jistě vedou. K tomu všemu tam je ten...Tom? Prostě přítel/snoubenec Molly. To byla hodně trapná chvíle. Skoro jako bych se díval do zrcadla, jen mnohem...hloupějšího.

V jedné chvíli mi mobil v kapse ohlásí příchozí zprávu. Teď asi není ta nejvhodnější chvíle. Mám se prostě otočit a odejít? Mám něco říct? Já už tady nechci být a co když je to zrovna něco naléhavého? Třeba má Mycroft problémy s hubnutím. Životní případ! Po necelých deseti minutách toho už mám po krk.

„Omluvte mě," co nejšetrněji se vyvléknu ze situace, která už je mi krajně nepříjemná a mizím v útrobách bytu. John to všechno jistě uvede na pravou míru. On je ten, kdo umí jednat s lidmi.

Zavírám za sebou domovní dveře a zůstávám pod schody. Shora se ozývá tlumený hovor, místy občas nadšeně vyjekne paní Hudsonová. Vytahuji mobil a otvírám zprávu. Víš, kam jít. Jediná tři slova od Eileen. Ale ano, vím, kam jít.

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?" John už také vstupuje do domu a nemůže si nechat ujít chvíli, kdy mi to pěkně vytmaví, „mohl jsi se aspoň pořádně rozloučit. Nebo aspoň slušně."

„Řekl jsem přece omluvte mě, prosím. To je dost slušné, ne? Dokonce jsem poprosil," bráním se, i když názory novinářů jsou mi docela jedno. Tehdy bylo důležité, aby mě zničili, ale to všechno byla lež. Už mě to nezajímá.

Než stačí John opět něco namítnout, začínám dřív: „Musím jít."

Zastrkuji mobil zpět do vnitřní kapsy kabátu. John na mě vyjeveně hledí.

„A kam zase, Sherlocku? Nahoře na nás čekají," John podporuje svou myšlenku tím, že ukáže prstem ke stropu. Následuji jím vytyčený směr. Strop, no a co? Aha, on myslí lidi v pokoji nad námi. To je mi taky jedno.

„Jdu za Eileen," pronáším to jako něco zcela normálního. Ono to taky normální je. No, v téhle situaci asi moc ne. Naposledy mě vykopla ze svého bytu. Málem by to udělala i doslovně.

Má odpověď Johnovi zřejmě naprosto stačí. Začíná se nějak podezřele usmívat, i když se mu v očích zračí i lehká starost.

„Stalo se něco?" ujišťuje se přednostně, jestli snad Eileen zase něco nehrozí. To už snad máme za sebou.

„Ne. Chci si s ní promluvit," pokrčím nad tím rameny. To přece lidé dělávají, ne? Mluví. Často o úplných zbytečnostech, ale tohle mi zbytečné nepřijde. Nerad bych skončil jako Mycroft, který ji tehdy nechal u nás a Eileen se mu odvděčila pořádnou scénou, při které utrpěly mé zkumavky a málem i mikroskop.

„Už jsem ji nějakou dobu neviděl," tahle Johnova vsuvka mi příliš nedává smysl v celkovém kontextu naší krátké diskuze.

John si samozřejmě všímá, že si nejsem úplně jistý, co tím myslí a hned dodává: „Pozdravuj ji. A ať se brzy ukáže. Tak už padej."