Vrah z Bellevillu

ℙ𝕣𝕠𝕝𝕠𝕘

Zářivé odpolední slunce mi pražilo přímo nad hlavou, přičemž jeho paprsky zpříma ozařovaly a zároveň příjemně nahřívaly kapotu již definitivně odepsaného, kdysi dávno karmínově červenou barvou přestříkaného Fordu Mustang GT 350, jenž se hrdě tyčil na samém vrcholu toho nejvyššího komínu definitivně vyřazených automobilů na vrakovišti na předměstí severního okrsku Bellevillu.

Mám celkem štěstí, že je neděle, tudíž je celý areál - až na moji maličkost a v jednom kuse spícího vrátného Rodgera - kompletně prázdný. Upřímně se nedivím, že téměř celou směnu prospí. Za těch pár dolarů, co dostává na hodinu, bych ani já nehnula prstem.

Neděle mám v souvislosti se svým sporadickým pobytem zde podstatně radši než soboty, jelikož právě ty slouží druhý zdejší vrátný - Tom se myslím jmenuje -, jenž je bohužel v mnoha nelibých ohledech víc...aktivnější a svědomitější než Rodger. Možná sice jen odvádí svoji práci, ale volat policii pokaždé, co někdo bez jeho, těžce získatelného svolení pouze překročí práh vstupní brány, s tím, že se v areálu vyskytuje zloděj, nebo nějaký jiný delikvent, aby se zavděčil svému nadřízenému, to už mně opravdu přijde trochu uhozený, i když...bohužel ne neobvyklý. Chorobná snaha stoupnout u výše postavených osob v ceně není vzhledem k mentalitě zdejší společnosti nic překvapivého.

A právě z tohoto důvodu jsem podstatně raději, když slouží Rodger, a já tak sem nemusím pronikat dírou v pletivovém plotě v nejzapadlejší části areálu vrakoviště.

Když jsem dnes zhruba před hodinou zaťukala na výplňové sklo jeho dva na dva metry široké, provizorní „kanceláře" hned vedle hlavního vchodu na vrakoviště, jež spíš připomínala větší telefonní budku, a probrala ho tak z říše snů, na povislé tváři lemované stříbrným strništěm se mu opět objevil ten lítostivý, ale v hloubi duše zároveň potěšený úsměv, načež se mě - stejně jako pokaždé, co se mi naskytla šance pro návštěvu místního vrakoviště - zeptal, zda mě starej Benny ještě neomrzel. Benny říkal onomu červenému Fordu Mustang, jehož kapotu a nerozbitou část předního skla jsem využívala jako jakési provizorní, opalovací lehátko.

Rodger měl pojmenované takřka všechna auta, která zde čekala na likvidaci. Věděl, že je to úsměvné a pro některé lidi naprosto nepochopitelné, ovšem pro něj byly automobilové vraky evidentně podstatně lepší společnost než Tom a další lidi, které znal.

Při jednom z mých odchodů z vrakoviště mi doporučil, abych se na Bennyho moc citově neupínala, neboť s auty je to během jejich života jako s lidmi - jsou stvořeni, umožňují funkci běžného života člověka a nakonec skončí tady, kde čekají na svůj skon. Někdy mohou být jejich součásti - stejně jako lidské orgány - použity k prodloužení životnosti dalšího exempláře jejich druhu. A stejně jako lidé v běžném životě, tak i auta jsou zde pozorovateli konce drtivé většiny z nich.

Ale není radno se nad tím nějak pozastavovat, jelikož všechno jednou prostě skončí. Etapa života či on sám jako takový, což se pochopitelně neobejde beze svědků. Rodger sám přiznal, že by si přál být svědkem jednoho konkrétního konce. Ne konce lidského života, nýbrž něčeho nehmotného. Neživého, ale zároveň existujícího s rizikem skonu. Ovšem je si moc dobře vědom toho, že splnění svého posledního přání se s největší pravděpodobností již nedožije.

Při vzpomínce na toto jeho sice smutné, ovšem bohužel realistické mínění jsem si se smířlivým výdechem poupravila levé sluchátko a v doprovodu globálního hitu Parents si do pusy vložila další, malou růžovou tabletku.

Žádnej strach, jsou to jenom neškodný ovocný bonbóny, a ne malinovej amfetamin.

Zesílila jsem zvuk písničky na maximum a s jahodovým cukrem na jazyku přesměrovala pohled ke zcela jasné obloze, v důsledku čehož mě do očí rázem udeřily paprsky prudkého odpoledního slunce, které snad s každou další minutou hřálo ještě intenzivněji. V končinách Východního pobřeží sice nebylo nijak velkým překvapením, že jarní teploty již téměř dosahovaly těch standardně letních, ovšem letos to vypadá na evidentní nadprůměr, což se týká i chladu zdejších nocí.

S pohledem upřeným na zcela jasnou oblohu jsem se povytáhla do sedu a se založenýma rukama za hlavou se zády opřela o celistvou polovinu předního skla červeného Fordu Mustang GT 350.

Rodger má pravdu, že každá etapa života dřív, nebo později skončí. I ta moje nynější...jednou ano. Ovšem...každý konec znamená nový začátek. Smrt Fénixe, jenž se zrodí z popela, ve který se proměnil, je dle všeho tím nejznámějším metaforickým příkladem.

Něco musí skončit, aby mohlo začít něco nového. Něco lepšího.

Kdybych tak v tu chvíli byť jen tušila, jak šíleně se tohle přesvědčení již brzy obrátí proti mně.