Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟟

„Počkejte tady, nejdřív si s ní o tom raději promluvím sám," uslyšela jsem z chodby sice poněkud vzdálený, ale za to zřetelný hlas pana Mayera, ovšem nevěnovala jsem mu prakticky žádnou pozornost a letmým zmáčknutím tlačítka vypnula počítač s již hotovou dnešní prací.

Na dveře od třídy se náhle ozvalo slabé zaklepání. „Slečno Williamsová?" oslovil mě rozpačitě pan Mayer a vešel do učebny.

„Ano?" odvětila jsem netečně a sebrala z podlahy svůj černý batoh.

„Přeji dobré odpoledne, Violet. Víte, přicházím kvůli té vaší poslední písemné práci," objasnil mi opatrně.

„Která nedopadla zrovna růžově," doplnila jsem a on se zatvářil, jako bych mu vzala slova přímo z pusy. „A díky který evidentně můžu očekávat jednosměrnou jízdenku k opakování celýho ročníku. To mi ale bylo jasný už od chvíle, co jsem ten papír dostala do rukou.

Ovšem jestli jste mi přišel nabídnout doučování na reparát, musím odmítnout." Přehodila jsem si batoh přes levé rameno, přičemž jsem ten druhý třmen nechala volně viset. „Jak jste si již mohl všimnout, skutečně nejsem studijní typ, a já bych tak velice nerada plýtvala nejen svým, ale i vaším časem. I když je mi jasné, že reparát je jediná možnost, jak danou jízdenku k opakování prváku stornovat."

„No...popravdě, slečno Williamsová, ještě jedna další možnost by tu s největší pravděpodobností byla. A zjevně by se vám mohla zamlouvat i o něco víc, než vámi zmíněný reparát."

„Vážně? Jaká?" zeptala jsem se překvapeně, ale zároveň byl v mém hlase znát i nemalý osten pochybností. Za poslední dny jsem uzavřela už tolik výměnných obchodů, že další z nich byl opravdu to poslední, o čem jsem chtěla slyšet. Ovšem uzavření dohody s panem Mayerem mě neděsilo tolik, jako představa dalšího paktu s Garstonem.

Pan Mayer začal nervózně přecházet po místnosti sem a tam.

„Víte, Violet, naše škola se již rok co rok účastní okresní chemicko-fyzikální olympiády, ovšem za ty roky, co již učím na této škole, jsme ani jednou nevyhráli ani třetí, ani páté místo. Dokonce jsme nikdy nebyli ani v první desítce..." povzdechl si.

„Chápu, evidentně to není ten nejlepší pocit na světě, ovšem co má olympiáda z předmětů, na který jsem úplně levá, společnýho se mnou?" nadzvedla jsem nechápavě obočí.

Pan Mayer na mě ve znamení odpovědi pouze kývl hlavou.

„Tak počkat," vyhrkla jsem šokovaně, když mi došlo, kam se tímhle snaží směřovat. „Vy tam jako chcete poslat mě?!"

„Přesně tak, letos chci poslat vás společně ještě s dalšími sedmi žáky," sdělil mi až nemožně optimisticky.

„Ale proč? Proč zrovna mě? Proč chcete poslat holku s pětkama reprezentovat školu v okresní olympiádě? Vždyť vám musí bejt jasný, že já vám první místo nepřinesu ani zázrakem," snažila jsem se pana Mayera přenést zpátky do reality. „Já vám tu zatracenou soutěž nemůžu v životě vyhrát."

Pan Mayer se zastavil, a přesměroval tak svůj pohled na vytištěnou hlavní stránku školních webových stránek, která byla modrým špendlíkem připíchnuta na malé nástěnce u dveří. Sundal si své starobylé brýle a o plátěnou košili si očistil již viditelně zamlžená sklíčka, načež si je zase nasadil a zadíval se na papír na nástěnce ještě sklíčeněji.

„Všechny ty dlouhé roky, co už na téhle střední škole působím jako učitel chemie a fyziky, jsem do této soutěže posílal ty nejlepší, premiantní studenty ze všech ročníků. Vždycky to byli ti nejtalentovanější žáci ze všech čtyř tříd. A podívejte, s jakými výsledky se vždycky vrátili. Minulý rok jsme skončili předposlední. Porazila nás i ta Carlswellova všeobecná střední. A víte jak?"

Zakroutila jsem hlavou.

„Poslali tam své nejhorší žáky. Školní delikventy a rebelanty. A ti se vrátili s tím nejvyšším počtem bodů v historii jejich školy. V ten moment mi došla jedna věc - když nejde hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře."

Více méně jsem pochopila, jak to pan Mayer myslel, ale ani za Boha jsem nerozuměla onomu přísloví. „Takže...tím chcete říct, že já mám bejt ten Mohamed?" zeptala jsem se nechápavě.

Pan Mayer se pousmál a zakroutil hlavou. „Ne, Violet, chci tím říct, že když to letos uděláme stejně jako Carlswellova škola, je tady šance, že ta naše zase po dlouhé době vystoupá na žebříčku středních škol v okrese o několik příček výš."

„Dobře, to by se dalo...jakžtakž chápat, ovšem jakou spojitost to má se mnou a mojí známkou na vysvědčení?"

„Ve zkratce řečeno, když se budete účastnit letošního kola a spolu s vaším spoluúčastníkem a dalšími třemi týmy budete mít lepší výsledek než Carlswellova střední, zapomenu na onu vaší nepodařenou písemku a zároveň si tím vylepšíte svoji výslednou známku na vysvědčení. A jako dárek ode mě bude moci dvojice s nejvyšším počtem bodů vybrat odměnu pro sebe a zbylé zúčastněné týmy."

„A pokud to zkazím?" zaváhala jsem.

„Co myslíte, slečno Williamsová? Nevím tedy, jak jiní kantoři, ale já nedávám lepší známky zadarmo. Tak co tedy? Berete to?"

S lehce skousnutým rtem a mírně povytaženým obočím jsem zkřížila ruce na prsou.

No, možná tenhle den přeci jen nebude stát za pendrek až tak moc, jak jsem si ještě během oběda myslela. Ať už tahle soutěž přechytralejch mozků obnáší cokoliv, očividně je to moje jediná šance, jak se obloukem vyhnout reparátu, a nemuset tak absolvovat celej první ročník kompletně od začátku. A to rozhodně nemůžu nevyužít. Pravděpodobně budu ve dvojici s nějakým šprtem, kterej při mým štěstí udělá všechno potřebný za mě.

„Fajn, beru to," kývla jsem na souhlas a v duchu se pro sebe vítězně pousmála. Možná je opravdu všechno zlý pro něco dobrý. Vyjímaje tedy setkání s tím pošahaným individuem.

„Skvělé!" zvolal pan Mayer a nadšeně mě chytl za pravou ruku. „Já věděl, že se nakonec rozhodnete správně."

„Tak to mě opravdu těší," přitakala jsem, když mně konečně přestal třást rukou. Popravdě mě ani nepřekvapilo, že má tak slabý stisk. Zjevně proto, že za poslední týden jsem už stačila pocítit podstatně horší.

„A s kým teda mám bejt v tý dvojici?" Vážně by se mi hodilo, kdyby to byl někdo extra chytrej na fyziku a chemii. V takovým případě bych tu lepší známku měla takřka bez práce a ještě bych pravděpodobně dostala bonusový body do mejch osobních záznamů, což by vzhledem k tomu, co plánuju po osmnáctinách, rozhodně nebylo od věci. Naopak by mi značný množství toho speciálního kreditu podstatně vylepšilo studijní renomé, a přestup na střední na Západním pobřeží by tak byl výrazně snazší záležitost.

„Souhlasila! Pojďte dál!" zavolal pan Mayer na osobu, jež dosud trpělivě vyčkávala na chodbě před učebnou.

„Ty?!" vyjekla jsem šokovaně, když jsem poznala identitu osoby, se kterou jsem měla být ve dvojici.

„Čau, prcku," odpověděl s úsměvem můj nový parťák na chemicko-fyzikální olympiádu. A to jsem si myslela, jakej jackpot jsem to právě vyhrála.

Pomoc...