Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟟

Můj spánek však neměl příliš dlouhého trvání. Přibližně po hodině mě probudil jakýsi prapodivný šramot, tiché kroky a nepříjemně hlasité zavrzání dveří.

Nijak jsem tomu ale nevěnovala pozornost, jelikož jsem předpokládala, že si Lily nejspíš šla zase pro něco k pití, neboť když jsem vycházela z koupelny, její láhev s džusem byla již prázdná do poslední kapky. Se zívnutím jsem si přitáhla přikrývku až ke krku a zachumlala se do peřin.

Zavrzání pokojových dveří se po chvíli opakovalo a já vzápětí uslyšela otočení klíče a následné cvaknutí dveřního zámku. Byla jsem svým způsobem ráda, že Lily zamkla. Ne, že bych neměla důvěru v zabezpečení hotelu, ale na druhou stranu by bylo logicky poněkud riskantní spát v budově veřejného ubytování v otevřeném pokoji.

Chtěla jsem se vrátit zpátky do říše snů o palačinkách s čokoládou, ale nepříjemně ostré, nazlátlé světlo textilní lampičky na Lilyině nočním stolku, kterou dle všeho pustila před svým odchodem z pokoje, mě protivně bodalo do očí i přes to, že jsem k ní byla otočená zády.

„Lily...zhasni to," zamumlala jsem rozespale. Překvapivě tak ale neučinila.

„Lily...?" špitla jsem tázavě a pootočila se. Jelikož jsem se nedočkala žádné zpětné reakce, podruhé jsem již zvýšila hlas.

„Hej, Lily?" Opět žádná odezva. Tak dost. Tvoje lampa, ty zhasni!

„Lily?!" Teď už jsem se ani nenamáhala šeptat.

„Vypadám krucinál jako Lily?!" vmetla mi rázem do obličeje osoba, jež ale k mému náhlému šoku rozhodně nebyla moje spolubydlící.

„CO TY TADY, DO PRDELE, DĚLÁŠ!?" vykřikla jsem naštvaně a hodila po Gillovi jeden z plněných bílých polštářů. V ten okamžik se mi v žilách zahřála krev prakticky na bod varu, jak mnou cloumal vztek, jemuž ještě před pár vteřinami předcházel nehorázný šok.

„Notak, uklidni se! Vysvětlím ti to -" Gill ani nestihl doříct větu, než mu v obličeji přistál již druhý polštář. Ačkoliv byly plněné peřím, prudký úder jimi nebyl - soudě dle jeho výrazu - zrovna komfortní záležitost.

„Kašlu ti na nějaký vysvětlování!" Hodila jsem po něm další polštář, přičemž z něj vypadlo pár chomáčů péřové výplně. Tentokrát jsem však bohužel minula, a zasáhla tak stěnu těsně vedle vchodových dveří.

„Notak, nech toho! Mám na peří alergii -"

„Nezájem!" A další polštář, co se ocitl v Gillově obličeji, bohužel ale už můj poslední.

„Dobře, tak už seš klidná?" zeptal se opatrně, když ke své evidentní radosti zjistil, že mi kompletně došla munice.

„Ne!" Nasupeně jsem vstala z postele a vydala se k „jeho" posteli za účelem mu za tohle noční překvapení jednu vrazit, a to i nehledě na následky či značné znehodnocení mé propracované role, ze které jsem pro jednou opět kompletně vypadla. I když v tuhle chvíli mi to bylo naprosto jedno. Plná nehorázného vzteku jsem se nedokázala soustředit na nic jiného, než na vytouženou ujmu na Gillově nepřirozeně pobledlé, ale i tak jistým způsobem celkem pohledné tváři.

Hnaná touhou po satisfakci za tenhle nelibý šok jsem se zapomněla dívat pod nohy, v důsledku čehož jsem po dvou spěšných krocích nechtěně zakopla o jeden z pohozených polštářů, a skončila tak rozplácnutá v nohách „jeho" postele.

„Impulzivita se holt nevyplácí," poznamenal s pobaveným úšklebkem a vytáhl se do sedu. S nevraživým výrazem ve tváři jsem zvedla obličej z měkkých peřejí hotelové přikrývky.