Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟙

Jacobův předpoklad se kupodivu ukázal jako správný. Pan Mayer si s výběrem pizzerie nedělal prakticky žádné starosti a vzal nás do té první, na kterou jsme při cestě z Drewova soukromého gymnázia narazili - do Pizza Be Happy.

Musím uznat, že to tady nepůsobilo zase tak hrozně, i když to teda stylem vnitřního zařízení nevypadalo jako všechny ty typické, americké pizzerie. Ta, ve které jsme tehdy byli s Gillem, se od této výrazně lišila.

Zdi postrádaly jakoukoliv omítku a tvořily je čistě jen cihly. Kruhové stoly z dubového dřeva také byly jistá rarita a celkově to tady vypadalo spíš jako hospoda, než jako pizzerie.

Jelikož bylo teprve středeční odpoledne, nijak to zde nepřekypovalo životem. Z těch pár lidí, co zde přebývalo, stejně všichni seděli na venkovní terase, a vnitřní prostory tak byly až na zdejší obsluhu kompletně prázdné.

„Dobré odpoledne," pozdravil zvesela pan Mayer.

„Dobrej," odvětila lhostejně bruneta sedící za pultem a se zřetelnou neochotou odložila mobil. „Je vás celkem dost, tak si tu pizzu asi dáte tady, ne?"

Pan Mayer mírně přikývl na potvrzení a poodstoupil tak, abychom všichni viděli na tabuli s nabídkou.

„Takže, co to bude?" zeptala se bruneta a svými umělými nehty netrpělivě zabubnovala o výdejní pult.

Jako první šel na řadu Chris. „Takže...já bych si dal jednu Margheritu se sýrem navíc."

„Fajn, takže...jedna Margherita se sýrem navíc," zapsala si Chrisovu objednávku na kus utrženého papíru. „Kdo další?"

„Já bych poprosila jednu střední Vegetarianu s dvojitou porcí žampionů, prosím," objednala si Blair.

„Dobrá, Vegetariana s dvojitými žampiony, dál?"

Thomasovi a Amber chvíli trvalo, než se nakonec rozhodli pro dvě velké Salami, přičemž mezitím Jacob pro sebe objednal pizzu s ančovičkami a jednu s parmskou šunkou pro Lily.

„A vy si dáte co?" obrátila se netečně na Gilla.

„Jednu Hawai," odpověděl a otočil se ke mně. „A co ty, prcku?"

„Nevím," odsekla jsem nevraživě, „mně je to jedno." Už jen z pohledu na něj mě přecházela veškerá chuť k jídlu.

Gill se pobaveně ušklíbl a se založenýma rukama na prsou přešlápl na místě tak, aby stál čelem ke mně. „Nějaká dotčená, zlato," konstatoval s kousavým uchechtnutím.

S pohrdavým odfrknutím jsem pohotově odvrátila pohled na opačnou stranu a ukřivděně si založila ruce na prsou.

Samozřejmě, že jsem dotčená. Za to, co mi v rámci tý svý pošahaný hry udělal, s ním nemám povinnost mluvit klidně až do konce svého nelibého pobytu v Bellevillu.

„Ale notak, zlato, zase tichá domácnost?" uchechtl se nevěřícně Gill a soudě podle jeho vysokého stínu tázavě naklonil hlavu na stranu. „Nemohli bychom si tohle už odpustit, když ti na mně teda záleží?"

Šokovaně jsem obrátila zrak zpátky k němu, přičemž se mně naskytl nervy drásající pohled na jeho jistý, vítězoslavný úšklebek.

Přesně na tohle jsem doplatila. Na to, jak se mně při pohledu na tuhle vítěznou grimasu na jeho bledém, ostře řezaném obličeji vždy začala vzteky vařit krev v žilách, a moje nevyhovující upřímnost tak sotva znala mezí. Ovšem...teď už jsem se nemusela přetvařovat. Mohla jsem s ním jednat jako s tím, co je - nihilistický hovado, jež v sobě nemá ani to minimum lidskosti, za který by si zasloužil krapet humánního přístupu.