Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟙

Mé tušení bylo bohužel správné. Žádné boloňské špagety, nýbrž jen masové knedlíčky se sýrovým dresingem a krabice kakaového mléka.

Tohle fakt riskovat nebudu. Vzhledem k tomu, že na sluníčku je nyní něco málo pod třicet stupňů, mi pár desítek minut klidu ve stinné koruně mé jabloně evidentně jen prospěje.

Vyhoupla jsem se do koruny stromu, opřela si hlavu o jednu z mohutných větví a uvolněně zavřela oči. Popravdě mám sto chutí tady rovnou usnout a vykašlat se na odpolední vyučování. Stejně bych jen fungovala na autopilota jako celé dopoledne.

Můj, tolik vytoužený klid se však někdo rozhodl razantně přerušit.

„Hej! Takže tady seš," dostal ze sebe udýchaně Gill, přičemž působil dojmem, jako že se brzy zhroutí důsledkem přílišného pobytu na slunci. Škoda, že se tak nestalo dřív, než stačil vypátrat můj privátní úkryt. „Tos jako byla celou dobu tady? Sakra, já tě hledal po celý škole!"

„A co se děje tak vážnýho, Fialko? Jdou po tobě snad policajti, nebo co?" uchechtla jsem se jízlivě. „V tom případě bulíš na špatným hrobě." Nevím, jestli zrovna tohle bylo adekvátní přirovnání.

„Vážně vtipný, zlato," protočil oči Gill. Já ty své naopak zase zavřela a dál se věnovala relaxování v koruně mé jabloně. A taky dál ignorovala jeho, až politování hodně bláhovou snahu o upoutání mé pozornosti. Po celém tom dnešním zdlouhavém dopoledni jsem si chtěla řádně odpočinout, a ne nedobrovolně hrát další z jeho ujetých her.

„Šípková Růženko, budíček," lusknul prsty. Já jen pootevřela pravé oko a nijak nereagovala na to, že vypadá, že brzo z toho sluníčka dostane úpal. Kéž by se tak stalo. „Notak! Spát můžeš jindy, teď máme práci."

Opět jsem neřekla ani slovo. Jen jsem ho mlčky a s pobavením sledovala. Musím přiznat, že i on dokáže bejt celkem dobrej zdroj zábavy. Teda...zábavy v pravém a normálnějším slova smyslu. Pohled na jeho snahu a zjevné přehřátí organismu byl vážně úsměvný a jakýmsi způsobem i značně uspokojující. Škoda jen, že ho z toho sluníčka vážně nekleplo, to by byl ještě příjemnější pohled.

„Notak, slez už konečně dolů, nebo -"

„Nebo co, Fialko?" skočila jsem mu do řeči a ukázala na něj vztyčený prostředníček. Už mi fakticky začínal lízt na nervy. „Vždyť sem stejně ani nevylezeš." Vím, že bych ho neměla provokovat či do něj jakkoliv rejpat, ale nemohla jsem si prostě pomoct. Stejně tak, jako jsem se v tenhle moment nemohla dokopat ke kompletnímu vcítění se do role osoby, jež jím bytostně nepohrdá a které pohled na jeho - byť jen sebemenší - utrpení do těla nerozlívá roztodivný pocit potěšení.

„Uvidíme, prcku," zasmál se. Následných několik minut se pokoušel vyškrábat do koruny stromu, a s každým dalším pokusem akorát zlomil další větev.

„Nenabrals z těch školních obědů trochu kila?" dobírala jsem si ho. S touhle posměvačnou poznámkou jsem zavřela i druhé oko.

„On tě ten smích přejde, prcku, nemusíš mít strach," ujistil mě - nebo spíš varoval - a pokusil se na daný strom vylézt ještě jednou.

„Na to bych moc nevsázela -" „Říkala jsi něco?"

Rázem jsem otevřela oči a posadila se. Nevím, jakým zázrakem, ale Gillovi se to nakonec přeci jen podařilo.

Z jeho nečekané blízkosti se mi prakticky hned a dosti zřetelně sevřel žaludek. Pohotově jsem se zvedla do sedu a odsunula se na druhou stranu stromové koruny. „To je velmi obdivuhodný, ale já nikam nejdu. A na tu tvoji pitomou hru teď opravdu nemám náladu," oznámila jsem mu o něco rozhodněji, než jsem asi měla. „Takže to rovnou vzdej, jenom mrháš svým i mým časem."