Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠𝟛

Bleskově jsem se přetočila, popadla Gilla za pravou ruku a posadila se mu obkročmo do klína takovou rychlostí, že ani nestihl nijak zareagovat. To ale byla výhoda pro mě.

„Neblbni, Violet!" zakřičel a bolestivě zatnul zuby. „Zlomíš mi ruku, zatraceně!" A heleme se, kdo už se konečně naučil moje jméno. Že mu to teda trvalo. A nakonec to ani tolik nebolelo, doslova.

„Zkus to ještě jednou a příště to bude vaz," varovala jsem ho a kolenem silně zatlačila na jeho zkroucené zápěstí. Gill se mě pokusil ze sebe setřást a ohnal se po mně levou rukou, což se mu však nepovedlo, neboť jsem mu druhým kolenem - a pro jistotu i pravou rukou - znehybnila i ji.

„Netvrdils mi před chvílí náhodou, že se mnou nemáš žádný nekalý úmysly?" připomněla jsem mu s vítězným úsměvem a tlak na jeho zápěstí ještě zesílila. Nechtěla jsem mu nijak vážně ublížit, jelikož bych to ani nedokázala, ale popravdě jsem si tuhle výměnu rolí značně užívala. V tuhle chvíli jsem byla já ta nahoře, a to doslova.

„Řekl jsem jen možná, moje milá," připomenul mi zase on a pokusil se oběma rukama vykroutit z mého, kupodivu silného sevření. Neúspěšně, nečekaně. Gill mě popadl za zápěstí už tolikrát, že jsem tu jeho metodu nevymanitelnýho stisku už stihla - očividně docela obstojně - okoukat.

„Budeš na mně sedět ještě dlouho? Teda ne, že bych si stěžoval, ale ta ruka už mě zatraceně bolí!" zasténal a v opětovné snaze alespoň o něco zmírnit onu bolest v jeho pravém zápěstí znovu pevně zatnul zuby.

Zřejmě už bylo na čase se své převahy - i když tedy dosti nedobrovolně - vzdát. A to především z důvodu, že jsem si připadala, jako by celým mým tělem začínal pomalu proudit elektrický proud. Do tváří se mi podvědomě nahrnulo štiplavé horko.

Doufám, nebo spíš věřím, že zkroucený zápěstí bylo pro Gilla adekvátní osvětou, díky níž si konečně uvědomil, že ani se mnou se nevyplácí si zahrávat. I když...upřímně si tím moc jistá nejsem.

Beze slova jsem anulovala tlak v kolenou a stisk v pravé ruce, a nechala ho tak, aby si promnul „poraněné" zápěstí. Nechápala jsem, proč s tím tolik nadělal. Kdybych měla chuť a psychickou sílu na onu inkriminovanou noc vzpomínat, mile ráda bych mu připomněla, že oproti jeho - bohužel zdařilým - pokusům o moje uzemnění bylo zkroucené zápěstí naprosté nic. Navíc vzhledem k jeho fyzické převaze silně pochybuju, že to skutečně bolelo tak moc, jak předstíral.

„Ale varuju tě," procedila jsem a zpražila ho výhružným pohledem. „Ještě jednou se pokusíš o něco podobnýho -"

„A zlomíš mi vaz," dokončil moji větu a protočil pobaveně oči. Když si konečně přestal mnout pravé zápěstí, upřel na mě zkoumavý pohled a během vteřiny se mu na tváři rozepjal dychtivý a musím říct, že i celkem znepokojivý úsměv.

Teprve až teď mi došlo, proč se na mě takhle náruživě kouká. Seděla jsem mu obkročmo na klíně, téměř polonahá...a ještě „dobrovolně".

Mé tváře okamžitě zrudly. Chtěla jsem z něj okamžitě slézt, ale jeho ruce náhle spočinuly na mých, bohužel zcela odkrytých stehnech.

„Klidně takhle zůstaň, prcku," rozverně se zasmál a pomalu dlaněmi popojel až k černému lemu mých pyžamových kraťasů.

Jeho dotek mě v tu chvíli kompletně paralyzoval. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo si rozpačitě přitisknout ruce na hrudník.

„Byla by škoda toho nevyužít, nemyslíš, prcku?" Můj dech neustále zrychloval, když začal pomalu stoupat po mých - naštěstí - aspoň z části zahalených bocích, přičemž si zkoumavým pohledem prohlížel každičký centimetr mého těla.