Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟙

Hned, co jsem za sebou dovřela pravé křídlo dvojitých bílých dveří, Lily se prudce zvedla z koženého křesla, v němž jsem předtím úřadovala já, a několika spěšnými kroky přistoupila ke mně. „Tak co? Zvládlas to?" vychrlila ze sebe takřka nesrozumitelně.

„Upřímně, líp, než jsem čekala," přiznala jsem spokojeně a posadila se s Lily na křídově bílou pohovku na druhé straně chodby, jež však v tuto chvíli byla z nějakého neznámého důvodu naprosto prázdná. Pan Mayer číslo dvě mě sice požádal, abych poslala dalšího soutěžícího, ovšem ten se nyní kupodivu nacházel neznámo kde.

„Tušíš tak, kolik si získala bodů?" zeptala se napjatě Lily a přehodila si přes rameno svůj dlouhý holandský cop, jehož ryšavá barva jí dokonale ladila se sametovou, mechově zelenou blůzou.

„Netuším," opáčila jsem potměšile, „já to totiž vím."

Lily překvapeně vykulila smaragdově zelené oči. „Ale...jak to víš - i když, to je fuk. Kolik bodů si teda získala?"

„2500," sdělila jsem jí pyšně, „minimálně."

Lily nadšeně zatleskala. „To je ohromný! Gratuluju! Evidentně můžu jen doufat, že si povedu alespoň z poloviny tak dobře jako ty." Z kapsy Lilyiny tmavě šedivé, polyesterové sukně se náhle ozvalo slabé zabzučení. Lily rychle vytáhla mobil z kapsy a její, matně růžové rty se postupně roztáhly do sardonického úsměvu.

„Tak se zdá, že Jacob už to má očividně taky za sebou," poznamenala a se smířlivým vzdechem si zastrčila mobil zpátky do kapsy. „A zjevně to nedopadlo podle jeho představ," usoudila a obrátila svou pozornost zpět ke mně. „Nebude ti vadit, když mu pomůžu se s tím psychicky srovnat?" zeptala se se smíchem. „Vytáhl si kvantovou fyziku, což bohužel není jeho velká kamarádka, a podle toho to taky teď nese."

Představa nasupeného Jacoba značně rozesmála i mě. „Klidně běž, já už si nějak poradím."

Lily s úsměvem přikývla, načež se zvedla z pohovky a ani ne za pět vteřin zmizela za nejbližším rohem.

No...a co vlastně teď?

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že je teprve pět minut po půl desáté. Takže do začátku druhého kola zbývá něco málo přes sedm a čtvrt hodiny. A do tý doby tady mám dělat co?

No, v první řadě si nejspíš zajdu pro něco málo k pozdní snídani.

„Tak tady tě mám," poznamenal zcela náhle několik metrů za mnou povědomý hlas a já sebou prudce trhla příslušným směrem.

„Gille!" vyjekla jsem zaskočeně. „C-co ty tady...počkat, ty už to máš za sebou?"

Gill se s pobaveným vydechnutím přestal bokem opírat o roh stěny a udělal několik kroků směrem ke mně, načež se zastavil přibližně necelých dvacet centimetrů od vzdálenější područky oné bílé kožené pohovky. „Kéž by, má drahá, čeká mě to za necelejch deset minut," objasnil mi.

„Tak co potom děláš tady?" nechápala jsem. „Pokud počítám dobře, v tuhle chvíli před sebou už nemáš žádný číslo. Nebylo by tedy podstatně rozumnější tam počkat?"

„Nejspíš jo," připustil netečně a se založenýma rukama na prsou se posadil na prázdné místo na pohovce vedle mě. Ve snaze nenarušit slibný průběh svojí hry na stockholmský syndrom jsem až překvapivě snadno odolala nutkání si od něj odsednout až na opačnou stranu sedačky. „I když ono to tak horký nakonec stejně nebude," usoudil, načež se se spokojeným úsměvem opřel zády o zakloněné, bílé kožené opěradlo. „Navíc jsem nemohl odolat nutkání zjistit, jak ve zkoušce uspěla moje nejlepší studentka. Vzhledem k tomu, v jak dobrý náladě výjimečně seš, bych řekl, žes poměrně obstála."

„I tak by se to dalo nejspíš říct," připustila jsem. „Pokud je poměrně obstála ekvivalentem pro 2500 bodů, tak to můžu jen potvrdit."

Gillovy zorničky se výrazně zúžily překvapením. „Děláš si srandu?" vyhrkl zaskočeně a narovnal se do sedu, přičemž na mě nepřestával upírat kladně šokovaný pohled.

„Ne," potvrdila jsem stručně a krátce semkla rty.

„Tak to gratuluju." Gill se s pobaveným uchechtnutím mírně naklonil a znovu mi rozverně pocuchal vlasy, jež jsem od rána měla svázané v onom povislém uzlu. Aniž bych si to v dané chvíli uvědomila, ze rtů mi při jeho gestu uniklo tiché, rozverné zasmání. „Dobrá práce, prcku," pochválil mě a já se oprávněně nadmula pýchou. Samozřejmě ale ne navenek. Akorát bych si tím narušila průběh své, čím dál úspěšnější hry, a to si v tuhle chvíli rozhodně nemůžu dovolit. Gillovi teď nesmí za žádnou cenu dojít, že tohle všechno je jenom kamufláž, nebo aspoň...ta drtivá většina z toho. Občas se bohužel v té roli rádoby stockholmským syndromem trpícího individua nedokážu díky oné nepřirozenosti a vynucenosti svého jednání udržet. Ovšem v tuhle chvíli není pro nějaké výkyvy čas ani prostor, právě naopak. Je ideální chvíle se zuby nehty držet onoho, nově stanoveného levelu.

„Nejspíš bych ti ale měla poděkovat," usoudila jsem zdánlivě. „Kdyby nebylo tebe a tvýho bezplatnýho doučování, nikdy bych nic takovýho nedokázala. Takže...v podstatě jsem se dostala takhle daleko jen díky tobě."

Gill se mírně uchechtl a založil si ruce za hlavou, přičemž se znovu opřel o opěradlo kožené sedačky. „To ti skutečně nebudu vymlouvat, má milá," informoval mě. „Ovšem skutečně si trváš na přesvědčení, že to doučko bylo zadarmo?" povytáhl náznačně obočí a mě vzápětí přepadl nepříjemný pocit nejistoty.

„No, teď už evidentně ne," přiznala jsem zdráhavě. Tahle situace se mi zřejmě začínala značně vymykat z rukou, což ve mně vyvolávalo nemalé znepokojení. Nenáviděla jsem všechny situace, kdy Gill zcela náhle převzal onu roli loutkáře, a tahle bohužel byla právě jednou z nich.

„Chytrá holka," poznamenal a potměšile se ušklíbl.

Se smířlivým, ovšem za to značně podrážděným povzdechem jsem si založila ruce na prsou. „Takže kolik?" zeptala jsem se příkře.

Gill povytáhl nechápavě obočí. „Kolik čeho?"

„Kolik desítek - nebo spíše stovek - dolarů chceš za to, že jsem u tý ústní zkoušky totálně nevyhořela?"

Gill se však místo sdělení požadované částky jen pobaveně uchechtl. „Proč si myslíš, že mi jde o prachy?"

„Protože jsme v Bellevillu," objasnila jsem mu, a to výjimečně zcela popravdě.

„To je sice nesporná pravda, má milá, ale víš přece, jak se to říká: 'I v nekonečným stádu tupejch bílejch ovcí se čas od času najde jedna černá, jež bude mít dostatek funkčních mozkovejch buněk na to, aby si dokázala správně uspořádat životní priority'."

„Buď tý lásky a přejdi k věci," vyzvala jsem ho razantně, „a konečně mi tak vyklop, co chceš zaplatit za tu tvoji vzdělávací výpomoc."

„Záruku," objasnil mi netypicky stručně.

Nechápavě jsem povytáhla obočí. „Záruku čeho?"

Jeho nevýrazné rty se roztáhly do širokého, potměšilého úšklebku. "Záruku - nebo spíš příslib -, že se mnou uzavřeš naši druhou dohodu."