Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠𝟡

„Gille, už tady trčíme hodiny," znuděně jsem vzdychla a otočila se k němu. „Mandy už je stejně dávno pryč." Nebo jsem v to alespoň doufala. Mandy málokdy dokázala u něčeho vydržet, ovšem něco mi říkalo, že tohle bude vskutku strhující výjimka. Ne nadarmo se říká, že touha po porážce úhlavního nepřítele je jednou z nejsilnějších motivací. Ovšem i tak jsem doufala, že si další marný pokus o svedení Gilla či vykonání kýžené pomsty vůči mé maličkosti nechá až na příští týden. Samozřejmě, že počítám s tím, že se mi za ten dnešek plánuje náležitě revanšovat.

    Gill s pobaveným úšklebkem zvedl hlavu od knížky. „Řeknu ti to samý, co před hodinou, zlato - dneska už se z tohohle pokoje nehnu ani na krok," oznámil mi za posledních několik hodin snad po dvacátý. „Ovšem tebe tady nikdo nedrží," pohledem ukázal na dveře od hotelového pokoje. „Jsem si jistej, že slečna Knihomolka bude náležitě ráda, když se bude mít komu svěřit se svejma dnešníma zážitkama s Donaldsonem."

    Zatvářila jsem se dotčeně a lehce si poposedla dál od kraje okenního parapetu, na kterém jsem strávila drtivou většinu dnešního odpoledne. Gill můj ukřivděný postoj s netečným úšklebkem přešel a přesměroval pohled zpět k rozečtené dvoustraně oné šesti seti stránkové bichle.

    „Ovšem tebe tady nikdo nedrží." Jeho slova se mi ještě jednou ozvala v hlavě. Co ho zatraceně žere? Jindy ho mám v patách prakticky bez přestávky, zatímco teď to zní, jako bych mu radši měla zmizet z očí. Se stále přetrvávajícím dotčením ve tváři jsem se otočila čelem k oknu a skrz výplňové sklo se zahleděla na podvečerní oblohu bez jediného mráčku, jež se nad horizontem znatelně začínala zbarvovat do oné trojčlenné barevné kombinace. Růžová nikdy nebyla moje oblíbená, ovšem po boku žluté a nachové se mi překvapivě zamlouvala. Nejspíš proto, že tahle směsice barev působila neobvykle klidně. Nebo mi to spíš jen tak přišlo, neboť od první - první plnohodnotné - konfrontace s Gillem se z mého, do oné noci relativně snesitelného života stal jeden bizarní chaos. Ovšem ne takový, jaký bych brala.

    Vždycky jsem si během přežívání v tomhle městě přála zažít nějaké to chaotické či anarchistické „ozvláštnění" mé každodenní rutiny, ovšem představovala jsem si to podstatně jinak. Chtěla jsem ono dění sledovat zpovzdálí jako film v kině, a ne z donucení stát po boku hypocentra onoho strhujícího chaosu.

    O něco takového jsem se nikdy nikoho neprosila, tak proč se mi toho dostalo, a navíc ještě takovýmhle destruktivním způsobem? Hádám, že na tuhle otázku stejně nikdy nenajdu patřičnou odpověď. Můžu jen teorizovat, co jsem komu v životě udělala tak strašnýho, že mi osud postavil do cesty sériového vraha, se kterým jsem v rámci sebezáchovy nucena implementovat naši dohodu o rádoby - a z mé strany stále zcela nedobrovolném - spojenectví.

    „Zase máš ty svý náměsíční transy?" probral mě z myšlenek pobavený Gillův hlas.

    Překvapeně jsem odtrhla pohled od pestrobarevné oblohy a otočila se na něj. „Ne, já jen...trochu jsem se zamyslela," přiznala jsem kupodivu zcela popravdě.

    Gill tázavě povytáhl obočí, ovšem na téma mého myšlenkového pochodu se překvapivě neptal, za což jsem byla vcelku ráda. Znuděně jsem se rozhlédla po pokoji ve snaze najít nějaký způsob, jak se tady zabavit. Na nic jsem bohužel nepřišla, opět.

    Zatímco můj mobil ležel kompletně vybitý na nočním stolku, nabíječka od něj se - k mému nedávnému a pochopitelně neradostnému zjištění - nacházela na provizorně ustlané posteli v mém podkrovním pokoji. Gill tu svoji sice nezapomněl, ovšem vzhledem k rozdílnému typu našich mobilů mi byla k ničemu.

    Vím, že mě tady nic nedrží a pokud se nudím, dle všeho si můžu jít, kam chci, ovšem...výslech dalších Lilyiných zážitků s Jacobem, o kterých jsem se ještě ani nerozhodla, zda jí to mám přát, nebo ji litovat, že žije v tak stereotypním vztahu, není zrovna program, podle kterého bych měla chuť strávit dnešní večer.

    Nejspíš za to mohla jen moje enormní znuděnost, ale i přes Gillovo stanovisko jsem se ho pokusila opětovně přesvědčit, aby se konečně odhodlal k opuštění tohoto jednopokojového krytu.

    „Gille?"

    „Hm?"

    „To tady skutečně hodláš strávit celej zbytek dne?" nadzvedla jsem pochybovačně obočí.

    „Jo," odpověděl mi stroze.

    „Notak, Fialko," zvedla jsem se z parapetu a přešla k posteli, „život je moc krátkej na vysedávání v hotelovým pokoji." Tohle možná nebyl úplně nejlepší, přesvědčovací manévr, ale nic lepšího jsem v ten moment na jazyku neměla.

    „A taky moc cennej na riskování, má milá," odvětil. „Navíc, copak už jsi zapomněla?" Pohledem ukázal na krvavými kopretinami přebalenou, přibližně v polovině otevřenou bichli v jeho rukou. „Chtěla jsi přece alespoň dvojku, ne?"

    „To sice jo, ale..." na vteřinu jsem zaváhala, „to přece neznamená, že na tom musíš dělat tolik hodin v kuse, ještě když já té naší čtvrté dohodě moc nedostála." Více méně tomu tak je. Soudě podle jeho včerejších slov mě sem vzal zejména za účelem zábavy a několikahodinové trčení v hotelovém pokoji, kde není ani televize, ani internet, to není zrovna moje a vsadím se, že ani Gillova představa zábavy.

    I když to jistě nebude to jeho pravé psycho-ořechové, stále mi těch, alespoň několik minut strávených mimo pokoj - například u stánku s vychlazenými nápoji vedle vchodu na restaurační terasu - přijde jako lepší zábava, než tady celý sobotní večer sedět s knižní verzí bakalářské práce o syndromu Bonnie a Clyda.

    „Mandy už to stejně dávno zabalila. Ona není zrovna vytrvalej typ," ujišťovala jsem Gilla a v duchu tak nějak i samu sebe. I já jsem z možnosti její stálé přítomnosti měla určité obavy, dá-li se to tak říct. Rozhodně by se mi nehodilo do krámu, kdyby se Mandy byť pouze jediným slovem před Gillem zmínila o mém malém sólu v obchodním centru, a on se tak dozvěděl onu nelibou skutečnost, že to právě já jsem jí řekla o téhle naší odměně za olympiádu a ještě to přebarvila na romantickou oslavu našeho jednotýdenního výročí.

    „A navíc," s potměšilým úsměvem jsem vytáhla z pouzdra od mobilu desetidolarovou bankovku. „Tohle moje pozvání ber jako takovou náhradu za dnešek, a tím pádem i za můj díl naší čtvrtý dohody."

    Gill jen souhlasně pokrčil rameny a odložil knihu na svůj noční stolek. „Když na tom trváš..." Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Tak nějak jsem tušila, že pozvánce na Coca Colu přeci jen neodolá.