Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟘

Těžko jen slovy popsat, jak nadšená - a taky vyčerpaná - jsem byla, když jsem za sebou odhodlaně zabouchla mahagonové dveře od našeho domu. Musím uznat, že jsem měla celkem kliku, že ten zpáteční autobus jel i přes moji domovskou zastávku. Takhle jsem dorazila domů ještě za světla, zatímco ostatní - tedy s výjimkou Thomase a Blair - teď s největší pravděpodobností ještě seděli v onom přecpaném linkovém autobusu. Na Blair už na parkovišti u aquaparku čekal její otec a jeho, očividně nedávno zakoupené, metalicky zelené Volvo V90, přičemž byl odvoz nabídnut i Amber, ovšem ta si jen ukřivděně odfrkla a rozhodně Blair oznámila, že s ní odmítá sdílet jeden dopravní prostředek. Evidentně byla stále značně dotčená kvůli onomu Blaiřině neskrývanému flirtování s tím španělským instruktorem vodního aerobiku. Pro Thomase si sice žádný z jeho rodičů nepřijel, ovšem v onom zpátečním autobusu si také dlouho nepobyl, jelikož vystoupil hned u hranice s východním okrskem.

Se znaveným výdechem jsem přešla k botníku, vyzula si černé conversky, přičemž jsem se ani nenamáhala si rozvazovat tkaničky, a na popud svého, očividně již nedostatečně plného žaludku zamířila do kuchyně. Sice jsem měla za to, že mi ony hranolky s tatarskou omáčkou budou už pro dnešek coby teplá večeře stačit, ovšem můj žaludek se hned před vchodem do domu začal dožadovat nějakého dodatečného chodu.

K mému nelibému překvapení jsem však hned po otevření lednice zjistila, že to s tou dodatkovou večeří bude trochu problém, jelikož až na nedopitý, jogurtový nápoj s příchutí dračího ovoce, vyšumělý zbytek hroznové sodovky, sklenici se zavařenými okurkami a již dávno zkažené mléko byla kompletně prázdná.

Ani kredenc, ve které se sem tam povalovalo pár drobků z kukuřičných placek, na tom nebyla líp. I ta Traceyina vyhrazená skříňka nad rohem kuchyňské linky nebyla mou záchranou, jelikož i přes to, jak odporně a cementově ty její rádoby dietní blafy chutnaly, jsem je po krizových večerech přeci jen do jednoho snědla.

K ničemu mi teď nebyla ani peněženka, neboť jsem v ní kromě několika posledních, odhadem tak necelých pěti dolarů neměla ani vindru. Byla jsem...na mizině, a to doslova.

S poslední nadějí jsem otevřela skříňku pod dřezem a vyndala z ní poloprázdný balíček již značně ztvrdlého, toustového chleba.

Vytáhla jsem z něj jeden plátek a dvakrát s ním klepla o mramorovou linku, přičemž se ozvalo mírné zadunění a odlomilo se z něj několik kůrkových drobků. Vzápětí se ale ozvalo další a tentokrát již znatelně intenzivnější zakručení v mém, zcela prázdném žaludku.

S poraženecky smířlivým povzdechem jsem zavřela balíček se zbylým toustovým chlebem, onen ztvrdlý plátek vložila do toustovače a nastavila odpočet na dvě minuty. Toustové suchary sice nejsou žádný kulinářský luxus, ale i tak je to podstatně lepší, než jít spát o hladu.

Kdybych tady měla alespoň jedno vejce, pak by z onoho toustového chleba bylo možné udělat provizorní strouhanku, a já bych si tak mohla usmažit aspoň tu chudou, vaječnou placičku.

Plnohodnotná večeře by to sice nebyla, ovšem na druhou stranu je to jedno z mála jídel, jež jsem i po několika letech schopna udělat téměř poslepu. Nicméně jak bych taky mohla zapomenout na pokrm, jenž byl v časech Traceyiny dlouhotrvající, absolutistické vlády v této, na oko spořádané domácnosti jednou z mých záchran před hladovkou.

Můj zlozvyk si dnes svoje místo překvapivě neobhájil. Zkusila jsem několik televizních kanálů, o kterých jsem věděla, že na nich dvacet čtyři hodin denně nedávají jen přihlouplé romantické komedie či rádoby záživné, diskuzní pořady o vládních konspiračních teoriích, ale i když na jednom z nich běžel nějaký díl Avengers - což je dle mého i poměrně koukatelná věc, i když já osobně preferuju víc DC, než Marvel -, po několika duchem nepřítomných minutách jsem tu televizi bezděčně vypnula.