Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛

Po následném přežití matematiky, občanky, hudební výchovy a přírodopisu jsem se konečně dočkala oběda. Což nevím, jestli je dobře, nebo špatně, vzhledem k tomu, že školní kuchařky mají opravdu originální styl pro slučování jídel a chutí. Pro dnešek se rozhodly zkombinovat luštěninové pyré a kuřecí nugety.

    „Ble..." projevila jsem svůj upřímný názor, když na mě přišla řada u výdejního pultu a já tu věc uviděla na talíři. Ty smažené placičky opravdu jen vzdáleně připomínaly kuřecí nugetky. A o onom údajném luštěninovém pyré raději ani nemluvím, i když bych se klidně vsadila, že ta nepřirozeně nahnědlá kaše má svoje kořeny původu v plechové nádobě od konzervy. Takže už jen pro své zdraví a pro dobro mého žaludku dnešní oběd raději vynechám.

    Naštěstí už začalo jaro, takže můžeme obědvat i mimo areál budovy. Stihla jsem si vyhlédnout jedno takové klidné místečko na jižní straně zahrady. Přesněji jednu starou a všemi již očividně zapomenutou jabloň se starou dřevěnou houpačkou, která už však byla použitelná jen na vlastní nebezpečí. A já nikdy neměla riskování zrovna v lásce. Vyhoupla jsem se na nejnižší větev a vyšplhala až do koruny.

    Je to jedno z mála míst, kde se člověku dostane aspoň ta trocha kýženého klidu. Od začátku školního roku uplynulo opravdu málo dní, kdy jsem trávila obědovou pauzu někde jinde než tady.

    Od začátku druhého pololetí již prakticky každej ve školní jídelně seděl ve skupinkách, jen já stále ne. Do kolektivu týhle školy jsem prostě nezapadala, neboť jsem nikdy nebyla žádnej fanatickej milovník fotbalu, odmítala jsem se stát další růžovou manekýnou, nebo zaměřit celej svůj život na známky. Nepatřila jsem sem a dnes tomu není jinak, naštěstí.

    A když někam nezapadáte, máte dvě možnosti, co dělat. Za 1. Začít se chovat - ne-li až prakticky být - jako ostatní, nebo za 2. Zůstat sám sebou a smířit se s tím, že vás samotného čeká hodně dlouhá cesta. Ovšem já opravdu nejsem Hannah Bakerová, abych se výměnou za školní popularitu podřídila naprosto nesmyslné a hlavně originalitu a lidskost pohlcující, školní hierarchii, a proto jsem si vybrala tu druhou možnost.

    Moje osmnáctiny budou vysvobozením. Vysvobozením z týhle zlatý klece růžový dokonalosti. Naštěstí mi zbývají už jen necelé dva roky a pak sbohem Belleville, sbohem ségra, sbohem zlatá kleci. Už napořád.      Někdo by si možná řekl, že to nemůže bejt tak hrozný. Ale ano, může. Sice mám střechu nad hlavou a podobné věci, ale k čemu vám je žít si v růžové bavlnce, když jste černá ovce města?

    Po tátově smrti jsem se tak nějak smířila s tím, že nyní je „svoboda" již u konce a že mě Tracey zavře do klece jako nějakýho kanárka, nicméně jsem nepočítala s tím, co všechno to bude obnášet. Hlavně jsem nečekala, že mě strčí na její bývalou střední školu.

    Přemýšlejíc o svém životě jsem proseděla na jabloni zbytek polední přestávky, po které následoval tělocvik. Skoro všechny holky se znovu rozhodly přemluvit tělocvikářku, aby mohly jít dělat gymnastiku, jelikož míčové sporty jsou podle všeho moc nebezpečné pro jejich gelové nehty. A tak jsem jako jedna z mála osob ženského pohlaví zůstala trčet mezi namakanci, ale raději budu poslouchat řeči o fotbale, než blábolení o růžových bikinách.

    Po tělocviku nás čekala zdravotní výchova, což byla - k mojí značné radosti - poslední dnešní hodina. Kupodivu jsme nepokračovali v rozdělaném tématu z minulé hodiny, nýbrž jsme byli obdařeni pofidérní lekcí kriminologie. Ještě podivnější bylo, že na hodině byla dokonce přítomna sama ředitelka školy. Všichni nehybně seděli v lavicích a zvědavě vyčkávali, co se bude dít, a to i včetně Freda a Garryho.