Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟡𝟚

I když to nebyla zrovna nejveselejší záležitost, mým plavkám, nebo spíš tomu, co z nich po onom zápasu s drtičem odpadu zůstalo, bohužel nakonec nezbylo nic jiného, než skončit v nejbližším odpadkovém koši.

Gill se následně pustil do další části souhrnného zápisu o Daisy in Chains, zatímco já se usídlila na jedné ze židlí na pokojovém balkoně.

I když už byla noc, teplota stále ještě neklesala a onoho dusna také moc neubylo, ovšem i tak bylo podstatně příjemnější sedět tady venku a se založenýma rukama pod bradou tiše a klidně upírat zrak na indigově modrou oblohu, na které zářily miliardy stříbrných hvězd spolu s téměř již celistvým úplňkem. Lesklý kov, z něhož bylo vyrobeno balkonové zábradlí, mi skrz dotek mých překřížených zápěstí rozléval do těla příjemný chlad, a já se tak nacházela alespoň v částečném stavu duševní pohody. Určitá vědomí a myšlenky ve mně sice pořád vřely jako obsah čajové konvice, jež právě dovařila, ovšem díky oné potemnělé atmosféře počátku chladné bellevillské noci jsem se cítila v jakémsi duševním klidu, který se mi na jednu stranu sice podstatně zamlouval, ovšem na tu druhou ve mně vyvolával trýzně z vědomí, že se jedná jen o dočasnou záležitost.

Upřímně nevím, co mě v tomhle, rádoby psychicky stabilizovaném stavu drželo silněji. Zda to byl onen příjemně uklidňující, noční chlad, či kompletní samota, jež mě na malém hotelovém balkonu obklopovala ze všech čtyř směrů. Samota, jež mi konečně nabízela prostor k podrobnému zamyšlení se nad událostmi posledních čtyřiadvaceti hodin. Podrobnému ale hlavně upřímnému...zamyšlení se.

I po celém odpoledni a večeru jsem stále nedokázala plně pochopit Gillovu reakci na onu nečekanou konfrontaci s Mandy, i když důvod mi byl znám už více jak osm hodin.

„Nechtěl jsem ti kazit víkend." Tahle Gillova, ač sice prostá, ovšem za to zarážející věta mi stále zněla v hlavě jako ta nejchytlavější písnička na světě. Dumala jsem nad jejím významem čím dál hlouběji, i když bylo téměř evidentní, co má těch pět, naprosto nečekaných slov znamenat.

Věděla jsem, že Gill si program pro tenhle víkend detailně naplánoval už ve chvíli, co se mu dostala do rukou ona reklamní brožura. Ovšem i když jeho plány evidentně původně nezahrnovaly Mandy, a tím pádem i další pasáž onoho divadla o dvou, zdánlivě spřízněných duších, v životě by mě nenapadlo, že ono její dnešní extempore kompletně odepře, a to - dle jeho slov - jen proto, že mi nechtěl kazit víkend.

Svým způsobem to možná zní poněkud fádně, ovšem...v samé podstatě věci se Gill - zcela dobrovolně - vzdal významné pasáže své zábavy jen kvůli mně coby člověku, neboť moc dobře ví, jak mi Mandy pije krev. De facto se onoho pobavení se nad Mandyinou žárlivou scénou vzdal jen kvůli mně jako takové.

Sice jsem měla v plánu si skrz rozhodnutí o trvalém odstoupení od oné hry o rádoby zamilovaných hrdličkách prověřit, kolik je na jeho tehdejších slovech vlastně pravdy, respektive co přesně obnášejí ony specifické sympatie, které si ke mně během našeho soužití pod jednou školní střechou nečekaně vyvinul, ovšem potom, jak ohleduplně se ke mně zachoval, to s největší pravděpodobností nebude třeba, neboť oním, zcela neočekávaným skutkem jsem se o pravdivosti oněch jeho sympatií a chápání přibližného významu daného slova přesvědčila už dostatečně.

Gillovi na mně svým ujetým způsobem zřejmě přeci jen záleží, a po dnešku vím, že je ony sympatie, zakládající si především na jisté ohleduplnosti vůči mojí maličkosti, schopen patřičně vyjádřit i v praxi, a ne pouze ve slovní teorii.

Ovšem...evidentně to neplatí v obou našich případech.

Je jedno, jak zásadní sympatie ke mně Gill chová, v téhle hře na mě žádné ohledy brát nedokáže a zřejmě ani nechce. Je mu naprosto jedno, že něco takového v souvislosti s tím, co je zač, nepřipadá z lidského hlediska ani v tu sebemenší úvahu. Že my dva...prostě nemůžeme mít rádoby vztah na téhle, sice značně lákavé, ale za to zcela amorální a zvrácené bázi. Už jen skutečnost, že čirou nenávist, jež byla naprostým základem mého přístupu k němu, vystřídala - nyní již značně nevyrovnaná - ambivalence, je zcela nesporným důkazem toho, že to zašlo dál, než bylo přípustné a především lidské.