Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠

V té chvíli mě přepadl záchvat paniky a já už dál nedokázala zůstat sedět na jednom místě. „Ne, ne, ne, tohle se mi prostě musí jenom zdát." Chodila jsem po pokoji sem a tam, zatímco jsem se pokoušela vymyslet nějaké východisko z téhle prekérní a zcela nečekané situace.   

    Pokud ten projekt nedodám včas, tak zítra dostanu pětku, která jistojistě bude mojí jednosměrnou jízdenkou k opakování prváku.

    Vtom jsem ovšem dostala nápad, nápad za všechny prachy. Napadla mě ta největší šílenost, co mě vůbec napadnout mohla.

    „Kdybych se teď vrátila do školy pro ty fyzikální podklady...pravděpodobně bych ten projekt ještě stihla udělat. Ovšem na druhou stranu..." snažila jsem se nahlas roztřídit své myšlenky, „jestli teď vkročím na pozemek školy, bude to bráno jako nedovolené vniknutí. Navíc bude těžký se tam už jen dostat, neboť poslední autobus jel před hodinou."

    Náhle se mi v hlavě rozsvítila další žárovka.

    Jasně! Mám to!

    Vzpomněla jsem si na své staré kolo, jež už léta leželo v garáži. Sice to není ten nejnovější model, ale i tak doufám, že bude ještě použitelné. Teď už jen zbývalo vymyslet, jak se nepozorovaně dostat do budovy. Hlavní dveře jsou samozřejmě zamčené a vchod pro školníka taky. „Ale moment! Existuje ještě jeden vchod!" zaradovala jsem se.

    Mezi podlahami a stropy jednotlivých pater vedou ventilační šachty a jeden vchod do nich se nachází hned u vstupních dveří do západního křídla. Vyšroubovat tu mříž by neměl bejt žádnej zásadní problém.

    Uznávám, tenhle plán je totální, ale fakt totální šílenost. I když zase na druhou stranu, konečně se v mým nudným rutinním životě děje něco aspoň krapet zajímavýho. Takže je čas se pustit do příprav.

    Veškerý nynější obsah školního batohu jsem vysypala na černý kusový koberec uprostřed mého podkrovního pokoje, načež jsem zamířila k bílé vezděné garderobě, v níž jsem popadla první kusy oblečení, jež mi přišly pod ruku, a vzápětí svůj bílý župan vyměnila za maskáčové tričko, koženkovou bundu a šedé potrhané džíny, do jejichž pravé přední kapsy jsem si zastrčila mobil.

    Vlasy jsem si nechala spletené v copu. Jeden neposlušný pramínek mi ale stále padal do očí, a tak jsem ho připevnila černou sponkou.    

    Popadla jsem prázdnou brašnu a co nejrychlejším krokem se vydala do suterénu naší, kdysi dávno doslova rodinné vily. Otevřela jsem těžká, garážová vrata a při pohledu na to všechno, co se tam nacházelo, mě málem trefila mrtvice. Vypadalo to tam jako po explozi. Najít šroubovák mezi vším tím harampádím mi zabere alespoň týden.

    Konečně jsem se odhodlala vkročit dovnitř a začala se rozhlížet po možných, nějakým způsobem užitečných věcech.

    Najití onoho starého kola nebyl zase až takový oříšek. Zato nalezení šroubováku, to už bylo těžší. Prohledala jsem všechny kouty místnosti, než jsem ho objevila ve staré, již polorozpadlé krabici na nářadí.

    Konečně jsem měla všechno, co je potřeba, abych pod pláštěm noci pronikla do školy a získala ony podklady k fyzikálnímu projektu, a vyhnula se tím tak opakování ročníku.

    Na chvíli jsem však nad svým plánem zaváhala. Není to až moc šílený? Co když to vážně nevyjde a někdo mě přitom chytí? Co potom? Hlavou se mi neustále dokola honily tyto a jim podobné myšlenky. Ovšem...zoufalé situace někdy vyžadují zoufalé řešení.

    Bude to v pohodě. Vyjde to a krom toho, co se může stát až tak hroznýho, když tedy pominu, že by mě někdo chytil? Stejně tam nejsou žádný kamery ani jiná stráž.

    Kdyby Tracey byla doma, jsem si jistá, že by mě po setmění nepustila ani vynést odpadky. Nesnesla by riziko, že by se její jméno eventuálně mohlo objevit i někde jinde, než na titulkách módních časopisů.

    Dala jsem všechny svoje síly do dostání onoho starého kola ven na příjezdovou cestu. Snad je ještě v takovém stavu, abych na něm hned ve vedlejší ulici nenabourala do nejbližšího stromu.

    Na to, že bylo teprve něco málo po deváté hodině, noc už byla překvapivě chladná a obloha již zela temnotou jako havraní peří. Pomalu se začínal zvedat vítr. Evidentně bych si měla pospíšit, neboť to vypadá, že se sem brzy přižene nemalá bouřka.

    „Čím dřív to budu mít za sebou, tím líp," pomyslela jsem si, opatrně šlápla na pedály a rozjela se vstříc svému prvnímu opravdovému dobrodružství.