Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟠

Musím přiznat, že byla výrazně příjemná změna cestovat výjimečně něčím jiným, než je přecpaný školní autobus. Tenhle jsme měli doslova celý pro sebe a navíc byl ještě kompletně klimatizovaný, což bylo první - a já se bohužel oprávněně obávám, že i poslední - kladné překvapení dnešního dne.

  Lily, Jacob a drtivý zbytek naší skupiny se usadili v prvních řadách, zatímco já si vybrala rovnou tu poslední s pěti sedačkami. Nejspíš to byl jakýsi zarytý zvyk, jenž jsem si vypěstovala během každodenního cestování školními dopravními prostředky.

Gill mě však k mojí značné neradosti následoval, načež se usadil na sedadlo hned vedle mě. Vzhledem k nelibému faktu, že Drewovo gymnázium není zrovna za rohem, a v tomhle autobuse tak strávíme minimálně příští čtvrthodinu našeho života, bylo značně těžké odolat nutkání ho bez milosti vyhodit, což by se ale v aktuální situaci nevyjevilo jako úplně nejideálnější řešení.

Čím více se budu bouřit, tím rychleji ztratí chuť na další koho tý jeho pošahaný hry, a já tak budu moct říct kompenzaci za všechen ten čas, jenž jsem byla nucena s ním strávit v jedné místnosti, definitivní sbohem.

Musím to vydržet, alespoň tedy do zítřejšího podvečera, než se vrátíme zpátky ke škole. Pak už to bude jen otázka konsekvencí jeho výkonu, a k tomu už moje přetvářka stoprocentně potřeba nebude.

„Doufám, že se nezačíná schylovat k dalšímu náměsíčnýmu transu, víc vody už s sebou fakticky nemám," poznamenal uštěpačně Gill.

„Ne," ujistila jsem ho strmě, zatímco jsem nehybně hleděla skrz okno na nedávno zrenovovanou, sytě šedou betonovou silnici.

„Copak? Zamrznul ti z tý menší spršky jazyk?" zeptal se stejně jízlivým tónem jako předtím. „Což bych se poměrně divil, jelikož ještě před malou chvílí jsi toho namluvila víc, než bylo třeba, ovšem...pokud se tak skutečně stalo, je to značná škoda, protože soudě podle tvýho výrazu se ti honí hlavou něco hodně zajímavýho -"

„Ticho! Prosil bych vás na chvíli o malou pozornost!" ozval se náhle hlas pana Mayera a já zaujatě obrátila pozornost jeho směrem. I Gillovi ona nečekaná prosba překvapivě stála za námahu, a přestal tak upírat pohled na můj matný odraz na okenním skle.

„Tak, milý žáci, je to tady. Rok se s rokem sešel a okresní chemicko-fyzikální olympiáda je opět tady. Pro některé je to premiéra, pro někoho to letos bude již poslední účast," začal svůj - pravděpodobně motivační - proslov pan Mayer.

„Já vím, v posledních letech - nebo spíše desetiletích - se naší škole v této soutěži nevedlo zrovna nejlépe," poznamenal, načež si neodpustil připomínku, že nás opětovně porazila i Carlswellova všeobecná střední. „Nicméně, něco mi říká, že to letos přece jen bude jiné. Že letos konečně ukážeme, co v nás je, a vší silou a za pomoci našich schopností a značného talentu si prorazíme cestu až na vrchol, nebo aspoň na nějaké solidní místo v žebříčku, a dokážeme tak, že i naše škola si zaslouží místo mezi hvězdami. Tak co, jste připraveni?"

„Ano!" zvolali všichni - tedy všichni kromě mě a překvapivě i Gilla, jenž se nad tím vším jen výsměšně uchechtl. Hádám, že on nikdy nedělal něco jen v rámci solidarity, nýbrž za účelem vlastního zisku. Těžko říct, zda tohle patří mezi věci, které mu mám plné právo a hlavně upřímnou chuť vyčítat.

„Ještě jednou, žáci! Neslyšel jsem vás! Takže, jste připraveni dostat naší školu až na vrchol?"

„Ano!" ozvalo se opět jen šestihlasně, ovšem nyní již o něco hlasitěji, a pan Mayer se spokojeně pousmál.