Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟡

Studený vítr pomalu, ale jistě nabíral na intenzitě a moje, ještě stále trochu vlhké vlasy netvořily spolu s ním zrovna tu nejlepší kombinaci.

    „Skvělý, ještě z toho dostanu rýmu," sykla jsem, sundala pravou ruku ze řidítka a pohotově zalovila v kapse, ze které jsem vytáhla papírový kapesník. Otřela jsem si zarudlý nos a spěšně se zase chopila řízení. Naštěstí mi do cíle zbývalo už jen pár posledních ulic.

    Zastavila jsem na příjezdové cestě a s údivem si prohlížela budovu školy pod rouškou tmy. To vypadá jak dům duchů. Lepší ekvivalent by se pro ni v tuhle chvíli opravdu nenašel.

    Co nejnenápadněji a zejména potichu jsem se proplížila až ke vchodu do západního křídla. Nalevo od něj, přibližně metr a půl nad zemí, se nacházel vstup do ventilace. Vyndala jsem z batohu mírně narezlý šroubovák a odmontovala mříž, již jsem následně položila hned vedle dveří.

    „Moc prostorný to tady teda není," poznamenala jsem v duchu, „ale snad se sem nějak vejdu." Pomalu a hlavně opatrně jsem do ventilačního otvoru vlezla první polovinou těla. Překvapivě to šlo docela snadně, přičemž jsem zapnula mobilní svítilnu a odhodlala se do oné plechové roury vlézt i druhou polovinou těla.

    Ovšem cesta oním ventilačním potrubím nebyla ani zdaleka taková procházka sadem, jak jsem se prvotně domnívala. Měla jsem pocit, že se v těch šachtách už minimálně hodinu motám v kruzích. Musela jsem potichu, neboť každý prudší pohyb dokázal způsobit nemalou ozvěnu.

    Sice je to tady s největší pravděpodobností již kompletně opuštěný, ovšem nikdy nevíte, kdy se vám naskytne nějakýho náhlýho a hlavně nevítanýho překvapení. A jedno z nich bohužel nastalo právě teď.

    „Ne, ne, prosím, teď ne!" Zoufale jsem hleděla na černý display svého mobilu, jenž mi právě oznámil naprosté vybití baterie.

    Skvělý, takže světlo je v háji.

    Opravdu jsem si s sebou měla vzít normální baterku. Teď nejen, že jsem zabloudila v tomhle zatraceným plechovým bludišti, ale ke všemu ještě jsem tady kompletně po tmě.

    „Evidentně bude lepší se vrátit," usoudila jsem v duchu a otočila se k předpokládanému východu.

    Ovšem to bohužel nebyl správný směr. Ruka mi nečekaně sklouzla po studeném plechu kamsi dolů do neproniknutelné temnoty a s ní pak i zbytek mého těla.

    „Auvajs!" sykla jsem bolestí a chytla se za hlavu. Naštěstí mi ale netekla krev. Vypadá to, že i obyčejná ventilace může být nebezpečná. Tato část onoho ventilačního bludiště nebyla překvapivě úplně tmavá, jelikož do ní prosvítalo několik měsíčních paprsků, jež přicházely z tělocvičny.

    Už jsem se chystala k odchodu, když vtom jsem uslyšela sice značně vzdálené, ale za to zřetelné hlasy. To si děláte srandu?! Kdo to sem lezl zrovna dneska, zatraceně?! Moje zvědavost mi ale nedala. Postavila jsem se zpátky na čtyři a tichounce se vydala do příslušné části mezistropu.

    Horní stěnu tělocvičny však netvořily šachty, nýbrž stropní mřížky, jejichž zřetelný rez nezamaskovala ani bílá přestřiková barva. Měla jsem obavy, jestli mě ty mříže unesou, ale zdálo se, že zjevně ano.

    Z potemnělého rohu místnosti se náhle vynořily dvě černé postavy.

    „Tak to si ze mě vážně děláte legraci." Okamžitě jsem poznala, o koho jde. Už jenom díky té předražené Playboy voňavce.

    Proč ti dva pošuci museli jít na rande zrovna sem?

    „Ach, Gillie, opravdu jsi pro naše první rande nemohl vybrat nějaké lepší místo?" nafoukla dotčeně tváře Brittany. Cože? Gillie? Nejspíš brzo hodím šavli. Na originálnější pomstu se zjevně asi opravdu nezmohla.

    I když, co jinýho jsem vlastně čekala od vyperoxidovaný blondýny. Prostě jen sbalila dalšího arogantního namakance.

    „A co by sis jako představovala? Pětihvězdičkovej hotel?!" odsekl jí její nový „přítel".

    „No...to by sice nebylo vůbec špatný, ale já bych se klidně spokojila i se čtyřhvězdičkovým." Brittany roztáhla rty do sladkého, kolagenového úsměvu. Její společnost nad tím však jen mávla rukou.

    „Ale notak, Gillie, jsme tady konečně sami, tak víš, co bychom mohli dělat, ne?" pronesla svůdně Brittany a začala ho doslova ocucávat.

    Jo, ocucávat, protože líbání by bylo opravdu slabé slovo.    

    Už jen pro dobro svého žaludku jsem se otočila k odchodu, ovšem...jeho náhlá a především nečekaná reakce mě donutila zůstat. Divný, každej kluk by byl radostí bez sebe, ovšem on se od ní odtrhl ani ne do dvou vteřin. Pokud vím, tak se ještě nenašel nikdo, kdo by dokázal odolat jejímu vášnivému polibku. Tedy až doteď, očividně.

    „Hej! Co máš za problém?!" Brittany se pocit odmítnutí dvakrát nelíbil a rozhodně se tím nijak netajila. Zdá se, že její kolagenové rty nebudou až taková slast, jak se mezi jejími bývalými „ctiteli" povídá.

    „Co? Já? Ale kdepak, Britty. To by ses spíš měla ptát sama sebe." Na tváři se mu rázem rozepjal husí kůži nahánějící, maniakální úšklebek. Já už od rána věděla, že je to magor. Onen jeho široký úsměv zježil strachy vlasy i mně, a to jsem - naštěstí - byla několik metrů nad nimi.

    Brittany ale zřejmě nic nepochopila. „Ahh, jak se opovažuješ! Tohle rande bylo to první a taky poslední, jelikož s takovým idiotem už nehodlám mrhat svým drahocenným časem!" S těmito upřímnými slovy se odhodlaně chystala na odchod, ovšem překvapivě se tak nekonalo.

    „Máš pravdu, Britty, je to poslední rande. Jenže ne pro mě," pronesl s ironicky lítostivým úsměvem poté, co ji popadl za levé zápěstí a surově s ní trhl směrem k sobě.

    Jeho slova bylo to poslední, co Brittany slyšela těsně předtím, než jí břichem projel hrot kuchyňského nože. Na podlahu začaly dopadat kapky krve, jež se po vytažení čepele z rány změnily téměř v proud.

    „Na viděnou v pekle, drahá slečno Smithová," rozloučil se s karikaturní grimasou ve tváři Gillie a jeho maniakální úšklebek se rázem ještě o něco rozšířil.

    Srdce jako by se mi rázem zastavilo, ale i tak byl jeho zběsilý tlukot to jediné, co jsem cítila. Nebyla jsem schopná ani sebemenšího pohybu, ani jediného nadechnutí. To jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla, bylo bez přerušení hledět na toho psychopata, na jehož mikině se pod měsíčním světlem začínaly rýsovat skvrny od krve. Jen tam tak stál a s maniakálním úsměvem na rtech a tichým sadistickým smíchem si prohlížel její bezvládné, v kaluži rudé tělní tekutiny ležící tělo.

    Při onom morbidním pohledu se mi obrátil žaludek a měla jsem co dělat, abych v něm udržela i to málo, co jsem tam za dnešek měla.

    „Proč jsem sem vůbec lezla?! Musím odtud co nejrychlejc vypadnout a -" Tak zněly moje poslední myšlenky předtím, než se pode mnou náhle podlomily stropové mříže.