Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟡𝟞

Jak pomalu, ale jistě utíkaly vteřiny následných deseti minut, moje víčka se začala znatelně klížit. S hlavou mírně opřenou o Gillovo rameno a zbytkem těla omývaným oněmi horkými, purpurovými peřejemi nebylo nijak zvlášť těžké začít - zpočátku pouze podvědomě - propadat spánku. Nespočtem sytě zářících hvězd posetá, úchvatná noční obloha byla s každým dalším momentem čím dál více rozostřenější a rozmazanější, až se nakonec změnila v černočernou tmu.

Když si Gill během okamžiku všiml, že mé oči jsou už prakticky zavřené, usoudil, že nadešel čas se vrátit na pokoj. Vzhledem ke svému, ne zrovna uspokojivému stavu jsem mu výjimečně musela dát za pravdu, a to bez jakýchkoliv okolků. Gigantické hodiny na věži bellevillské radnice před malou chvílí odbily půlnoc, což jenom potvrzovalo správnost Gillova úsudku.

Stále ještě v polospánku jsem zamumlala něco sotva srozumitelného na znamení souhlasu, zvedla hlavu z Gillova ramene, načež se zvedl z onoho plastového sedadla, krátce si protřela znatelně znavené oči a šouravým krokem se začala brodit za ním k východu z vířivky.

Po opuštění hřejivých spárů oněch purpurových peřejí Gill přešel k bočnímu ovládacímu panelu jacuzzi a během necelých deseti vteřin vrátil vše do původního stavu. Víření vody náhle ustalo a barva podvodních LED světel se hned na to změnila zpět na azurově modrou, během čehož jsem popadla ze země onen bílý ručník a spěšně se do něj zabalila. Měla jsem pocit, jako by mě hned po sestupu z hořící hranice zasáhla lavina, a moje pokožka podle toho také reagovala. I když už moje tělo bylo vystaveno hodně nízkým teplotám, nevzpomínám si, že by mi někdy naskočila až takhle výrazná husí kůže.

Gill z plochého kraje vířivky popadl onen svazek klíčů a s mojí maličkostí po boku se následně vydal ke vchodu do bazénových šaten.

Tentokrát jsem již sice necítila úpornou potřebu se v dané kabince pro svoje vlastní bezpečí zamknout, ale i tak mi během výměny oněch bikin za mé civilní oblečení svíral žaludek jakýsi roztodivný pocit. Šoková paralýza, jež sužovala můj mozek, evidentně již z velké části pominula, bohužel i naštěstí.

Byla jsem ráda, že už pomalu, ale jistě začínám pobírat nejen jádro, ale i zbylý obsah oněch několika Gillových „vyvedení z omylu" a jeho následné nabídky jakéhosi „kamarádského příměří" bez psychofyzických, šachových partií či jiných jeho bezostyšných her a machinací, ovšem...to bylo na regeneraci mého mozku asi to jediné pozitivní. Ta část mě, která představovala zdroj mého vnitřního hlasu, začínala pomalu, ale jistě mít určitou tendenci mě uvrhnout do dalšího myšlenkového transu, během kterého bych se skrz detailní rozbor všech Gillových výroků, přiznání či objasnění dopracovala až ke kýženým odpovědím na všechny mé nynější otázky. Kterých sice není moc, ale za to jsou pro mé - stále zcela nedobrovolné - bytí po Gillově boku zatraceně podstatné, ne-li přímo zlomové. Proto jsem se také snažila převléknout co nejrychleji, a nezavdat tak sobě samotné ani tu nejmenší možnou příčinu se teď nad něčím hloubavě zamýšlet.

Když jsem bez varování vyšla z kabinky ven, Gill už měl zpět na sobě svoje civilní oblečení a s prakticky beztvarým výrazem ve tváři se bokem opíral o protější zeď. „Tak pojď," vybídl mě stejně neutrálně, jako se tvářil, a bez jakéhokoliv dalšího slova zamířil k turniketům u vchodu do šaten. Výjimečně jsem jeho výzvu uposlechla hned na poprvé.

Čas během cesty zpět na pokoj a i několik sekund po vstupu do něj vyplňovalo pouze kroky našich bot přerušované, napětím doslova sršící ticho. Nebylo mi to sice dvakrát příjemné, ale i přesto jsem nenacházela odvahu či vůbec potřebu ho prolomit. Této úlohy se nečekaně zhostil až Gill, když usoudil - nebo mi spíš oznámil, že bude nejlepší, když si na ten zbytek dnešní noci ustele na podlaze vedle postele.

Jeho slova mě značně překvapila, neboť ačkoliv jsem včera byla zásadně proti sdílení jedné postele, dnes - přesněji tedy po jeho nepřímém ujištění, že se všemi oněmi hrami a pokusy mě přimět k překročení mojí předpředposlední hranice je nadobro konec -, bych s tím už takový problém neměla. Myslela jsem, že toho si je vědom i on sám, jelikož většinu svého času dokázal v mých myšlenkách a postojích číst ještě lépe, než já samotná. Ovšem tohle zřejmě nebyl ten případ.

Nepřišlo mi ale potřeba mu ono rozhodnutí nějak vymlouvat, a tak jsem jen mlčky přikývla na souhlas. On to navrhl, je to jeho volba, tak ať si tedy udělá podle svého.

Matrace však byla ucelená, takže to jediné, co si Gill mohl z postele vzít, byl jeden placatý polštář a tenká přikrývka. Ovšem ani přes fakt, že plánuje spát na zemi doslova a do písmene, svůj záměr nijak nepřehodnotil.

„Dobrou...Violet," zamumlal téměř beztvárně Gill vteřinu poté, co si zul boty, ještě v civilním oblečení ulehl do své, už jen na první pohled ne zrovna pohodlné, přízemní postele a otočil se zády ke mně.

„Dobrou..." hesla jsem sotva slyšitelně a ještě několik vteřin nehybně zírala na jeho, očividně již pomalu usínající osobu. Celým pokojem se rázem rozhostilo hrobové ticho, jež narušoval jen lehce zrychlený tlukot mého srdce. Můj tlak byl sice zvýšený jen nepatrně, ovšem i tak jsem měla pocit, jako by mi v hrudi do sebe narážely dva masivní zvony.

Moje tělo se mi tak nejspíš snažilo naznačit, že už čerpá z posledního, a já bych to tak měla radši pro dnešek už kompletně zabalit. K tomuto činu mě skutečně nemuselo přemlouvat dvakrát. Dnešní den byl, mírně řečeno, potrhlejší a šílenější než většina z těch před ním, a tomu také odpovídal můj nynější - psychický i fyzický - stav.

Nechtěla jsem se zdržovat a hlavně ještě více vyčerpávat převlékáním se do nočního outfitu, takže jsem ulehla ke spánku v tom, co jsem v tu chvíli zrovna měla na sobě - černých džínových kraťasech a modrém, semišovém topu.