Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟞

Tentokrát jsme na eskalátorech nestrávili tolik času co předtím, jelikož další cíl dnešní výpravy se nacházel pouze o patro výš než Jennino kadeřnictví.

    „Kam...že to vlastně jdeme?" zeptala jsem se se značnou nejistotou v hlase, kterou vyvolávalo nemalé množství značkových obchodů, kolem kterých jsme právě teď prošli. O většině z nich jsem slyšela sotva jednou v životě, ovšem i tak jsem mezi nimi poznala Gucci, Louis Vuitton, Calvina Kleina a ještě pár dalších.

   Moc se mi nezamlouvalo, v jaké části obchodního centra se nacházíme. Třetí patro bylo více jak dobře známým revírem naší školské elity, především tedy díky pobočkám všelijakých modních obchodů.

   Potencionální přítomnost spolku Primadon - nebo spíše toho, co z něj zbylo - nebyla ale to jediné, co ve mně vyvolávalo viditelné nepokoje.

   Doufala jsem, že tohle je jen jakýsi „průchodový úsek" téhle výpravy, jelikož jsem si nedokázala představit, jak a hlavně z čeho bych Gillovi zaplatila případnou útratu. Pochybuju, že by mi stačilo těch posledních pět dolarů, jež stále spočívalo v mé, kilometry vzdálené peněžence, jelikož v obchodech téhle prestiže jste schopni nechat celou výplatu jen pro pár značkových ponožek.

   Navíc...nechci sice nijak hanit Gillovu překvapivou velkorysost, ale já opravdu nejsem typ člověka, co si libuje ve značkovém oblečení. Stačila by mi jen nějaká obyčejná mikina a leginy...nebo prostě cokoliv, čím by se daly nahradit tyhle vidlácké šaty.

   „Uvidíš," odbyl mě stroze Gill a já opět nafoukla dotčeně tváře. Vím, že s touhle otázkou musím být nanejvýš otravná, ovšem i když to má být údajně překvapení, ráda bych si k tomu řekla preventivně svoje.

   Například, že za mě nemusí utrácet takové množství jeho - nejspíš nelegálně - získaných peněz. Už tak mu dlužím nemalou sumu za ten prodloužený crop-top, v případě které stále nemám nejmenší tušení, kde ji vůbec vezmu. Pochybuju, že by Tracey byla tý lásky a zčtyřnásobila mi „kapesný".

   Gill opět náhle zastavil před dalším obchodem, přičemž se mi to už podařilo ubrzdit a nevrazit do něj. „Jsme tady," oznámil mi se znatelnou hrdostí v hlase. Překvapeně jsem zvedla hlavu a přečetla honosný nápis obchodu, jenž se pyšně tyčil nad vchodem: „EXXCELENT GLORIA."

   Výjimečně mi to nic neříkalo. „Ten neznám," přiznala jsem. Na to, v jaké části obchodního centra se nacházel, nevypadal, že splňuje všechny podmínky pro takovéto umístění. Chyběla mu taková ta obvyklá honosnost a šmrnc. Žádné přesvícené výlohy s předraženým zbožím ani žádné automaticky otevírající se dveře. To jediné, co onomu obchodu s oblečením dodávalo na luxusu, byl jen ten honosně vypadající název.

   „Stejně jako mýho posledního otravnýho souseda," ušklíbl se jízlivě Gill. „Tak proč to nenapravit." S těmito slovy otevřel prosklené mahagonové dveře, přičemž se ozval cinkot dveřního zvonku. Mladý prodavač v ten moment zvednul hlavu od pokladního pultu, díky čemuž mu do obličeje spadlo pár zrzavých kadeří, a překvapeně upřel oči našim směrem.

   „D-dobrý den," vypravila jsem ze sebe ostýchavě. Jeho pohled, jenž se v ten moment změnil z překvapeného na zkoumavý, mě sice poněkud znervózňoval, ovšem zároveň jsem si dokázala dost dobře představit, co se mu při pohledu na mě honí hlavou.

   „Nějak ses zapomněl pochlubit, ne?" povytáhl šibalsky obočí onen prodavač. V jeho hlase byl nečekaně znát britský přízvuk. „Jak dlouho jsi před náma plánoval tajit, že zrovna ty, Garstone - takovej nafoukanej pošuk -, sis dokázal najít holku?" Při těch slovech ve mně prudce hrklo.