Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟞

Ovšem další konfrontace s Gillem, to byl jenom zlomek absurdních problémů, jež dnes plánovaly vystoupat pod záři reflektorů. Jeho hlasitý dovětek k mé nemalé neradosti dolehl přímo k uším Meredith Wayneové, která to ještě za tepla - a samozřejmě naprosto překrouceně - běžela sdělit Susan, jež to - jak jinak - ihned řekla Mandy. A plameny nehynoucí nenávisti byly rázem na střeše.

Při každém vražedném pohledu, jež mi během následné hodiny uštědřila, jsem se opravdu začínala značně děsit, co za brouka jí ty dvě nány nasadily do hlavy. Ne, že bez něj by tam toho měla nějak zvlášť moc.

I když, naštvaná Mandy Pendleová, to bylo ještě naprosté nic oproti tomu, co za katastrofu mě čekalo o chemii.

„Jak jako za pět?!" zhrozeně a zaraženě jsem hleděla na kus písemkového papíru, v jehož pravém horním rohu byla červenou fixou napsána moje výsledná známka.

„Víte, slečno Williamsová, ani bravurní znalost první periody na tu čtyřku opravdu nestačí," podotkl pan Mayer a dál pokračoval v rozdávání písemek. Jeho poznámce se v mžiku zasmála téměř celá třída.

„Skvělý, z jednoho průšvihu se vyhrabu a hned jsem v dalším!" pomyslela jsem si a snažila se odolat svůdnému nutkání ten papír zmačkat do kuličky a co nejprudšeji s ním trefit Mandy do toho jejího vysmátýho, kolagenem a tunami make-upu vylepšenýho ksichtu. Popravdě jsem nechápala, z čeho má takovou radost, neboť její písemka spolu s tou Susaninou na tom byla líp jen o jeden stupeň.

„Tak to vypadá, Sue, že naši malou mrchu dostihla karma," zasmála se potěšeně Mandy a vyměnila si se Susan škodolibý pohled.

„Karma? O čem to sakra zase meleš?" ohradila jsem se podrážděně. Tenhle den už tak dost stál za pendrek a vážně jsem nepotřebovala, aby k tomu nějak významně přispěla i ona.

„Ty moc dobře víš, o čem mluví! Ty zlodějko!" přidala se Susan.

„Zlodějko?" zmateně jsem povytáhla obočí. „Pokud vím, tak kromě těch čokoládových sušenek na vánoční besídce v sedmý třídě jsem ti nic neukradla, Sue, a to jsem udělala jen pro tvoje vlastní dobro." Přesměrovala jsem pohled k Mandy. „A jestli ty jsi pořád nenašla ten svůj značkovej fén, tak to tě musím opětovně zklamat, ale já vážně nemám nejmenší tušení, kam si zakládáš svoje předražený krámy."

„Nehraj ještě blbější, než seš!" s posměšným úšklebkem ukázala na písmeno v červeném kruhu v horním rohu onoho papíru. „Tak zkus teda hádat, o co jde," pobídla mě Mandy a triumfálně si založila ruce na značně obdařené hrudi. To měl o víkendu Calvin Klein v obchodním centru výprodej push-upkek?

„Nechám se podat," odsekla jsem netečně.

„O mého Medvídka, kterýho se mi ty - největší nicka na škole - snažíš ukrást!" objasnila mi jedovatě.

„Medvídka"? A to jsem si myslela, že Brittanina přezdívka byla děsná. Ovšem s touto u mě Mandy překonala všechny rekordy nejstupidnějších přezdívek na světě.

„Sorry, ale žádnýho medvěda jsem ti neukradla a fakticky to ani nemám v plánu. Mě na plyšáky nikdy moc neužilo." Pro svoje vlastní dobro jsem se rozhodla předstírat, že nemám tušení, o čem ty dva vyperoxidovaný mozky mluví. Přišlo mi to jako značně lepší východisko, než Mandy vysvětlovat každý třetí bod z mého nekonečného seznamu důvodů, proč je její domněnka zcela absurdní a především směšná. Stejně jako ta ubohá a hlavně kýčovitá přezdívka, kterou Gillovi dala.

„Nejde o žádnýho pitomýho plyšovýho medvěda! Tady jde o -"

„O Gilla Garstona," dokončila větu Susan, za což si od Mandy - zřejmě oprávněně - vysloužila upřený, nepříliš pochvalný pohled.

„Gilla Garstona? A to mát být zase kdo?" Dál jsem pokračovala v této předstírané nevědomosti.

„Ty seš skutečně blbější, než vypadáš. Přeci ten kluk, se kterým ses tajně bavila o velký přestávce u automatu!" objasnila příkře Mandy.

Tajně? Myslím, že z donucení by to vystihovalo daleko líp.

„Aha," hlesla jsem překvapeně. Konec divadélka, neboť jsem již kapitulačně ztratila svou hereckou nit. „No? A co je s ním?"

„Ruce pryč, neboť Garston je už moje záležitost," oznámila mi rezolutně Mandy. Bože, tohle je tak směšný...jak z nějaký teenagerský komedie.

„Fakt? Tak mi na Garstona ukaž majetkový právo," ušklíbla jsem se a Mandy mně věnovala nechápavý pohled. Rýpaní do její osoby naštěstí můj život nijak výrazně neovlivní, na rozdíl tedy od jiného případu.

„O čem to sakra mluvíš? Vypadám snad na to, že mám nějaký pitomý právo?!" zvýšila podrážděně hlas. Naštěstí ale ne natolik, aby zaujala pozornost pana Mayera.

„Co já vím," pokrčila jsem nezájemně rameny. „Tvůj je to přece Medvídek, ne?" Zřejmě jí už konečně došlo, jak k smíchu mi tohle ubohý varování je.

„Já tě varuju, Violet...nech ho na pokoji!" Mandy, Mandy, Mandy, ani nevíš, jak ráda bych ti výjimečně vyhověla.

Jenže ta věc se na mě za vidinou svý ujetý zábavy přilepila jako pijavice.

„Proboha, Mandy, já s ním nemám nic v plánu. Klidně si toho ujetýho pošuka nech." Po vyřčení oné poslední věty jsem se náhle zarazila. To jsem jí opravdu řekla, ať si nechá sériovýho vraha?

Zdá se, že život by byl poněkud snadnější, kdybych nebyla jediným nedobrovolným strážcem jeho zvrácenýho tajemství.

„To bych ti taky radila. A pokud se dozvím jen jediný slovo o tobě a Garstonovi, tak..." přimhouřila výhružně oči, ale nedopověděla to.

Susan se už do onoho směšného hovoru nezapojovala a pouze souhlasně přitakávala na každou Mandyinu větu.

„Doufám, že jsme si rozuměly..." Mandy se otočila zpátky směrem k tabuli, načež to samé udělala i Susan.

Teď nejenomže mám na krku další pravděpodobný propadnutí, ale k tomu si Mandy a její spol růžovejch manekýn myslí, že jí chci „přebrat" jejího „Medvídka".

Mohl by mi, prosím, někdo říct, proč je tenhle den tak neskutečně absurdní?

Polední přestávku jsem jako obvykle strávila na jabloni. Po dnešku jsem opravdu neměla chuť na lidi. Po oné nechtěné debatě s Garstonem, Mandyině žárlivém výlevu a především po sdělení mé výsledné známky z chemie se tenhle den ukázal jako závažná intoxikace vlastním životem. A to jsem si myslela, že moje znalosti z chemie přeci jen nejsou zase tak mizerné. Evidentně jsem se ale opět pletla.

Ale to vem čert. Větší problém je, jak to do konce roku opravit. Tak „lehké" jako s fyzikou to už očividně nebude.

Ale přece se svýho snu nevzdám jenom kvůli jedné - z mnoha - nepovedených písemek. Musí existovat způsob, jak ten průměr srazit zpátky na dostatečnou.

I když zatím nemám nejmenší tušení, jak to udělám, a silně pochybuju, že se mi ona šance snese z nebe přímo do klína. Bohužel nežijeme v Disney filmu, nýbrž v realitě, jež je ale nepříjemnější, než bych si přála.

Po polední přestávce konečně následovala poslední hodina dnešního dne - informatika.