Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟚

„Violet! Tady jste!" pousmál se rozpačitě pan Mayer a pohledem mi pokynul, abych se posadila na volnou, bílou dřevěnou zahradní židli mezi Thomase a Lily. „Nechcete si aspoň na chvíli sednout?" nabídl mi. „Jistě jste po oněch dvou náročných dnech také vyčerpaná."

„Ne, ale děkuju," odmítla jsem a spěšně přešla k věci: „Nebude vám vadit, když se půjdu trochu projít? Jenom někam do okolí pizzerie." Bylo v mém vlastním zájmu, abych se odsud vypařila dřív, než se Gill z onoho mého spontánního přiznání, a tím pádem i bohužel potupného potvrzení jeho evidentního vítězství v téhle zvrácené hře, kompletně vzpamatuje, a pokusí se tak o další nelibou konfrontaci mojí maličkosti.

Pan Mayer se na moment zamyslel. „Dobrá," svolil nakonec, „ale jen za podmínky, že skutečně nepůjdete nikam daleko."

„Je ti dobře, Violet?" zeptala se náhle Lily. „Seš bílá jako stěna," konstatovala znepokojeně.

„Neměj obavy, všechno je v pohodě," odvětila jsem. Její starost byla sice potěšující, ale v tuhle chvíli jsem mezi svými rozbouřenými emocemi neměla na nějaký vděk za péči prostor.

„A nechceš alespoň, abych šla s tebou? Co kdyby se ti někde udělalo zle, nebo se ti něco stalo?"

„Ne, já jen potřebuju bejt chvíli o samotě," přiznala jsem jí. „A hlavně potřebuju co nejdřív zmizet z blízkosti tý nihilistický kreatury," dodala jsem v duchu.

„Tak nechceš aspoň kousek pizzy? Od rána jsme nic teplého ani pořádného nejedli, musíš mít už hlad." Přisunula ke mně talíř se šunkovou pizzou.

Pokusila jsem se o vděčný úsměv. „Ne, díky," odmítla jsem znovu.

„A kde máš Gilla?" vložil se kousavě do hovoru Thomas. „To ta vaše milostná hádka měla ještě nějakou dohru, nebo co?"

M-milostná hádka? Co si to o nás - teda o mně - zatraceně myslí?!

Děkovala jsem Bohu, že zrovna tuhle protismyslnou poznámku neměl Gill možnost slyšet, nebo jsem v to aspoň doufala.

„Ne," odsekla jsem a zalhala zároveň. „Naše milostná hádka opravdu žádnou dohru neměla a bejt na tvým místě, tak bych se starala o svoji pizzu!" vyštěkla jsem zjevně o něco hlasitěji, než bylo na místě. Chrisovi z mého vzteklého tónu hlasu malém zaskočilo bujné sousto pizzy, jež nyní raději jen pokojně přežvykoval. Zdá se, že moje pověst výstředního podivína, na kterého je pro své vlastní dobro lepší ani nemluvit, se zcela úspěšně obnovila. Jedno z mála plusů dnešního bizarního dne.

„Ale notak, pane Redfielde..." napomenul ho pan Mayer. „Tyhle vaše invektivy opravdu nejsou dvakrát na místě."

„Tak sorry, no." Thomas pokrčil omluvně rameny, načež se opětovně zakousl do své salámové pizzy.

„Můžu teda jít?" zeptala jsem se netrpělivě pro potřebné ujištění.

„Ano, ale nejpozději do hodiny se vraťte," svolil znovu pan Mayer.

„Nebojte, za chvíli budu zpátky," slíbila jsem mu a následně se otočila k odchodu. Věděla jsem ale, že s oním slibem to ani zdaleka nebude tak růžové, jak jsem se snažila pana Mayera ujistit. K oné kýžené rekreaci budu potřebovat podstatně více času, než je jedna krátká chvíle.

„Vážně jsi v pohodě?" zavolala na mě ještě jednou Lily.

„Jo," zalhala jsem a sardonicky se pousmála.

Lily nejistě přikývla na souhlas. „Ale dávej na sebe pozor," doporučila mi.

„Neboj," ujistila jsem ji, „budu."