Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟝𝟙

Před kolosálním vchodem do hotelu už na nás čekali Thomas, Amber a Chris, po jejichž připojení se ke skupině pan Mayer zavelel k začátku cesty na Drewovo gymnázium.

    Byla jsem ráda, že se Gill hned po přejití přechodu na druhou stranu ulice zapojil do debaty, kterou pan Mayer vedl s Thomasem a Amber, a mojí maličkosti tak nevěnoval takřka žádnou pozornost, přičemž jsem se mohla bezpečně stáhnout až na samý konec jdoucího davu.

    Chystala jsem si nasadit sluchátka, když vtom k mým uším dolehly klapavé kroky karmínově červených balerín. „Ahojky, Violet," přicupitala ke mně Lily s nevinným úsměvem na tváři. „Tak co, jak ses vyspala na dnešní den?"

    „A ty taky na mě laskavě nemluv," odsekla jsem a nafoukla uraženě tváře. To Lily opravdu čeká, že po tom všem vážně budu dělat, jako by se nechumelilo? To snad nemůže myslet vážně.

    „Ale notak, to se na mě vážně hodláš zlobit celej den?" pochybovačně se ušklíbla.

    „Víc, než jenom celej den! Víš, už jsem se tak nějak smířila s tím, že od Gilla můžu čekat naprosto, ale naprosto cokoliv. Včera mi došlo, že i Jacob je schopnej nějaký puberťácký klukoviny, ale rozhodně jsem si nemyslela, že se k nim přidáš i ty! A ke všemu ještě dobrovolně!"

    Lily kajícně kývla hlavou. „Já vím, měla jsem ti minimálně něco naznačit, ale na druhou stranu to přeci musíš pochopit. Vždyť bys na to nikdy nepřistoupila a Jacob a já..." Na chvíli se ostýchavě odmlčela. „Prostě to měl být náš první společný večer, nebo, lépe řečeno, noc. Rozumíš, jak to myslím, ne?"

    S neradostným výrazem jsem přikývla na potvrzení. Chápala jsem je, koneckonců spolu chodili, ovšem i tak Lily mohla mít tu špetku ohleduplnosti a nevystavit mě noci s Gillem v jednom společném pokoji.

    „Jo, jasně, chápu. To ale nic nemění na tom, žes mi do pití nasypala prášky na spaní! Kdybys ale udělala jenom tohle, aby ses mohla nepozorovaně vytratit z pokoje, fajn, to bych ještě dokázala pochopit. Ovšem to, že tvoji postel posléze obsadila ta potrhlá kreatura, to už teda jenom tak nerozdejchám! Proč jsi ho sakra neposlala spát někam jinam?"

    Lily provinile vzdychla. „Já vím, jenže bohužel nebylo kam, jelikož v hotelu už nebyla ani jedna jediná, nám dostupná postel, natož pokoj. Ale přece to nemohlo být tak hrozný, ne?"

    „Vypadám na to, že jsem si to užila? Ušetřím ti zbytečný slova - ne, neužila jsem si to! Právě naopak!"

    „Ale notak, nečerti se. Ať už minulá noc probíhala jakkoliv, připadá mi, že to nakonec dopadlo dobře pro nás všechny," šibalsky se usmála.

    S povzdechem jsem obrátila oči v sloup. „Mluv za sebe." Lily očividně pořád nezaregistrovala, že mezi mnou a panem Fialovým vrahem není kromě dvou výměnných obchodů naprosto nic. Beru sice v potaz skutečnost, že ona o jeho pravé tváři, a tím pádem i o samé podstatě našeho vztahu, neví doslova nic, nicméně i tak by se mohla smířit s tvrzením, že jsme jen dva studenti, kteří naneštěstí navštěvují stejnou střední školu.

    Pro dobro nás všech jsem jí raději ani neřekla, že jim Gill tuhle šanci na první společnou noc dopřál jen za účelem svojí zvrácený hry. Možná, že přeci jen existují výjimečné případy, kdy je určitá nevědomost o něco lepší, než poznání kruté reality. A tenhle páreček středoškoláků je zřejmě názorným příkladem.

    „To to vážně bylo tak zlý?" tázavě zamrkala.

    Tahle otázka mě značně vykolejila. V prvních chvílích jsem neměla tušení, co jí na to mám říct, a to i přes to, že to byl tak primitivní dotaz.

    Bylo to zlý, nebo tedy...jak se to vezme. Pro moji morální integritu - ano, ovšem pro mě...no, nějakým šíleným způsobem...nejspíš ne. Gill sice porušil jednu z mých podmínek, které jsem mu pro pobyt ve společném pokoji stanovila, nicméně...upřímně nevím, zda bych se z onoho snu dokázala oklepat tak rychle, kdyby mě...no...kdybych neměla příležitost cítit onen konejšivý klid a zejména bezpečí před bellevillským světem.

    Jaká to však ironie, že po snu o morbidní vraždě jsem dokázala jeho dozvuky potlačit v objetí sériového vraha.

    Lily z mých semknutých rtů a nejistě uhýbajícího pohledu bohužel vydedukovala vlastní odpověď. Samozřejmě v opačném znění, než byla ta pravdivá.

    „Očividně asi ne," šibalsky se zahihňala a mě přepadla neochvějná touha schovat svoje pýřící se tváře do dlaní. Já chápu, že ta včerejší noc na ní zřejmě zanechala nějaké ty konsekvence, ale to jí ještě nedává plné oprávnění k tomu, aby párovala každou dvojici potenciálních studentů... včetně mě a toho fialovýho individua.

    „Nechceš změnit téma?" navrhla jsem jí v naději, že ze mě přestane páčit moje pocity a zážitky z minulé noci - během které se ale nic nestalo. Nebo alespoň myslím, že se nic...nestalo. I když asi nejsem oprávněna tohle tvrdit, jelikož jsem si pořád ještě nevzpomněla na to, co se dělo po našem odchodu z pokoje.

    Můj požadavek byl překvapivě vyslyšen, přičemž se Lily pustila do párování někoho jiného z našich spolužáků. K mému překvapení měla o žácích naší školy daleko větší přehled, než jsem čekala. Od těch nejintrovertnějších šprtů až po druhořadé členky Primadon. I když informace o té nejvyšší elitě si nechala pro sebe. Možná proto, že Mandy a spol nezapadaly do jejích párovacích tabulek z důvodu jejich značné vztahové nestálosti a neschopnosti nějakého nepovrchního citu.

    Ovšem i tak bylo duševně komfortnější poslouchat teorie o tajných sympatiích Chrise a Blair a periodicky opakující se důvody, proč by tomu druhému měli co nejdříve vyznat svoje potlačované city, než ty absurdní domněnky o mně a tom ujetým pošukovi.

    Já mám tedy o Blair naprosto neutrální mínění, jelikož je o tři třídy nade mnou, a já tak neměla šanci ji poznat, ale popravdě, nepřijde mi jako typ holky, který by dokázal chovat city k takovému...no, řekněme, lehce podivínskému individuu.

    Rozhodně tím ale nechci Chrise urazit. I přes to, že bychom zřejmě nenašli společnou řeč, na mě nedělá špatný dojem. Ostatně jako prakticky všichni ostatní účastníci.

    Amber už na první pohled působí, že si drtivou většinu času žije ve svém vlastním, evidentně stále trochu dětském světě, kterému by asi jen málokdo plně porozuměl.

    Thomas na mě nedělá sice ten nejhorší dojem, ovšem nejlepší taky zrovna není. Nechci ho soudit, ale přijde mi jako někdo, kdo rozhodně nepohrdne obdivem, ovšem když dojde na věc, všechny ty hrdinské řeči jsou najednou jen řeči.

    O Chrisovi a Blair jsem si už neutrální obrázek udělala, ale i tak mi tihle dva nepřijdou jako spřízněné duše. Chris nevypadá jako Blaiřin typ a troufám si říct, že on už chová své city k někomu - nebo spíš k něčemu - jinému, a to konkrétně k celozrné bagetě s vajíčkovou pomazánkou, již teď s takovou chutí za chůze snídá.

    A Jacob s Lily...no, to jsou nesporně složité případy. Na jednu stranu jsem stále ještě plně nerozdýchala jejich noční překvapení, ovšem na tu druhou...nejspíš nemám právo jim to vyčítat v takové míře. Zamilovaní lidé evidentně často dělají různá spontánní rozhodnutí, aby mohli být se svou drahou polovičkou, a tohle zjevně bylo jedno z nich.

    Někdy jsou opravdu chvíle, kdy mě podvědomě mrzí, že mně se něco takového v životě vyhne obloukem, neboť při svém zarytém krédu na tenhle bláhový cit nejsem stavěna, což je ale ve všech racionálních ohledech pouze dobře. Aspoň nikdy nepoznám to, co se skrývá za oním růžovým závěsem sladkých iluzí.