Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠𝟟

„Hej," Gill mi několikrát lusknul prsty před obličejem, čímž mě probral z mého polospánkového stavu. „Chápu, že seš grogy, ale nemusíš mi tady usínat v pravý poledne," poznamenal a pobaveně se uchechtl.

    „C-cože?" vyhrkla jsem zmateně a pohotově si sundala své sluneční brýle, v důsledku čehož mě do očí prudce bodlo několik intenzivních paprsků ostrého poledního slunce.

    „Já...nespím," vyvedla jsem ho z omylu a rychle si ony brýle nasadila zase zpátky. Došlo mi, jakým směrem by se tahle debata mohla ubrat, což by mi do karet rozhodně nenahrálo, tudíž jsem se spěšně pokusila najít nějaké věrohodné vysvětlení. „To jen...to sluníčko, trochu mě vyčerpává," přiznala jsem a zvedla se do sedu.

    Svým způsobem jsem vlastně ani nelhala, jelikož nebýt toho plážového slunečníku, už by ze mě byla jen vysušená mumie. Akorát bez těch balzamovaných obvazů a přezlaceného sarkofágu.

    „Tak pojď do vody, ne?" navrhl mi Gill - dnes již podruhé, ale stejně jako předtím, i teď moje odpověď zněla: „Až za chvíli."

    Vím, že v rámci protihry bych se měla chovat, jako by bylo všechno v naprosté pohodě, a i když je to k mému údivu výrazně jednodušší, než jsem čekala, v tuhle chvíli jsem vážně neměla na koupání bůhví jak převratnou náladu. Včera jsem si vody užila až až, i když menší schlazení by mi možná přeci jen neuškodilo. Tedy...samozřejmě pouze v určitém směru. V tom dalším ve mně byť jen sebemenší chlad probouzel vzpomínky na ony mrazivé doteky, jimiž včera v noci posel snad každý druhý centimetr horní poloviny mého těla.

    Gill se nad mou opakující se odpovědí jen netečně ušklíbl. „Fakt nejdeš?"

    „Dej mi pár vteřin," požádala jsem ho a špičkami prstů si promnula kořen nosu. Z toho vedra už mě pomalu začínala bolet hlava.

    „Fajn," odvětil Gill a přistoupil o krok ke mně. „Tvejch pár vteřin vypršelo právě...teď," oznámil mi a se šibalským úsměvem od ucha k uchu mi sebral z hlavy můj plážový klobouk.

    „Hej!" vykřikla jsem a bleskově se pro něj natáhla. „Co to zatraceně děláš?!"

    „Co přesně myslíš, prcku?" zeptal se uštěpačně Gill a spěšně ustoupil o několik kroků, abych nebyla schopna dosáhnout jak na něj, tak i na svůj klobouk.

    Bylo mi jasné, že se mě jen snaží vyprovokovat, jelikož už se zjevně začíná nudit, což se taky dalo čekat. Implementace druhého levelu s sebou evidentně nepřinesla takové konsekvence, které očekával, frustrace z čehož se už na něm zřejmě začínala podepisovat.

    „Dej to sem," vyzvala jsem ho zcela klidně, což ho viditelně zaskočilo. Evidentně čekal, že se dočká další kýžené reakce. Jenže to se opětovně pletl. Nebudu hysterčit, jelikož přesně to ode mě chce. Chce ode mě takovou reakci, nad kterou se bude moct náležitě pobavit.

    Gill se nad mou - netypicky klidnou - výzvou netečně ušklíbl. „Sice vypadáš líp bez něj, ale tak fajn. Jestli ho chceš, tak si pro něj pojď," vybídl mě a jako létající talíř ho odhodil do bazénu. Koutky rtů mi ucukly do sardonického úšklebku, když jsem sledovala, jak povolně pluje na hladině. Ale jestli chce hrát takhle, fajn. Proč to nevyužít jako bonusovou šanci k takové reakci, jakou ode mě téměř jistě nečeká.

    „Dobře," souhlasila jsem a s úsměvem přešla ke vchodovému okraji bazénu. S každým dalším sestoupeným schodem mi hladina chlorované vody stoupala víš a víš. Když jsem konečně sestoupila až na dlaždičkové dno, sahala mi těsně nad pas.