Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟙𝟝

Zachmuřená obloha se během následných několika hodin kompletně zatáhla silnou přikrývkou temné, chladně ponuré noci.

    Od okamžiku, co mé nohy vypověděly službu, a já se tak na podnět fyzického ale především psychického vyčerpání kapitulačně sesunula na černé střešní dlaždice, jsem přestala vnímat plynoucí čas. Dokonce jsem ani nezaregistrovala, že do několika málo minut po mém doplahočení se na BelleTower začalo pršet.

    Všimla jsem si toho až tehdy, co mi déšť rozpustil již zaschlou krev, a mně tak po obličeji i po rukou začaly stékat pramínky rezavé tekutiny. Zároveň mě začaly pálit všechny otevřené rány, do kterých se mi okamžitě dostala voda.

    Za celý ten čas, jenž jsem strávila v nezbytné izolaci od veškeré lidské civilizace, jsem se téměř nepohnula. Jen tady celou dobu sedím, lokty se opírám o prostřední ze tří příček železného zábradlí a nepřítomně hledím na onen noční ruch, jenž začíná v Bellevillu ožívat. Na všechna ta barevná světla, jež střídavě blikají v oknech centerních budov, na všechny ty rušné městské ulice, jež mám několik desítek pater pod nohama.

    I když se snažím sebevíc, před očima se mi pořád přehrává ona, teprve několik hodin stará událost. Zřejmě už to nedokážu dostat z hlavy. Je jedno, kolikrát se pokusím něčím rozptýlit nebo se naopak budu snažit nemyslet vůbec na nic. Nejde to. Mandyino tělo budu mít zjevně před očima až do smrti.

    A nejhorší na tom všem je, že to já...ji zabila. Že jsem kdy vůbec byla něčeho takovýho schopná, že jsem ten nůž vůbec kdy dokázala otevřít a nechat jeho čepel projet jejím tělem skrz na skrz.

    Vím, že ve finále to byla pouze sebeobrana...ovšem, vědomí skutečnosti, že jsem plánovala zpečetit osud někomu, kdo mi v podstatě chtěl i přes veškerou rivalitu zachránit život, mému svědomí nic neulehčuje. A že ten člověk, pro kterého jsem nechtěla nic jiného než spravedlnost, byl ve skutečnosti ten, kdo mi celou dobu plánoval smrtelně ublížit.

    Ovšem v jádru pudla...na smrti každé z nás nenese hlavní podíl ani jedna. Já jsem se jen bránila, neboť Mandy mě chtěla zabít proto, že byla neoblomně přesvědčená, že to já můžu za smrt Susan a i všech ostatních obětí Fialového vraha. Myslela si, že to já jsem ten sadistickej maniak, co nožem prošpikoval jejího nejvěrnějšího poskoka a zároveň asi i jedinou, pravou kamarádku.

    A Susan...zaslepeně toužící udělat své životní spasitelce tu největší možnou radost...se uchýlila k činu, jenž ji stál vlastní život. Ovšem pro ni necítím prakticky žádnou lítost. Ona mě nechtěla zabít, aby tak pomstila svoji kamarádku, nýbrž proto, aby na ni udělala sobecký dojem, a získala si tak zpět její pozornost, a já k tomu evidentně měla posloužit na výbornou.

    Všechny stojíme v jednom z rohů tohoto vražedného trojúhelníku. Každá z nás má na tom svůj díl viny, ať už menší, nebo větší. Ovšem tento útvar by měl mít správně rohy čtyři. Ten poslední, v němž bylo prolito nejvíce krve, evidentně chybí.

    Náhlé cinknutí výtahu následně vystřídaly postupně blížící se kroky punkových bot. „Myslel jsem, že budeš nakonec tady," hlesl tiše Gill.

    „Jako bych snad měla kam jít," odvětila jsem téměř neslyšně a znovu upřela pohled na panorama Bellevillu. Připadá mi to jako věčnost, co jsem tady byla naposledy, a přitom od mé první a zároveň taky poslední návštěvy neuplynulo ani dvacet čtyři hodin.

    Gill se pomalu posadil vedle mě, přehodil nohy přes okraj střechy a lokty se opřel o tu samou příčku kovového zábradlí. Nastalo hrobové ticho. Ani jeden z nás zřejmě nevěděl, co říct, i když já na tom byla výrazně hůř. Co bych mu ale měla vykládat? Zrovna jemu? Co mi na tohle může říct? Vím jedno, slova morální útěchy to rozhodně nebudou.