Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠𝟠

Když Gill řekl, že po návratu na pokoj zamkne na dva západy, měla jsem za to, že to byl jen pouhej vtip, ovšem on svému slibu přeci jen nakonec dostál, načež se s úlevným výdechem opřel zády o dveře.

Zbavena všech slov, udýchaná a především naprosto zmatená jsem se svým slaměným kloboukem a slunečními brýlemi v rukou stála uprostřed mého hotelového pokoje a neschopna jakéhokoliv verbálního projevu tázavě hleděla na Gilla, jenž se stále opíral zády o vnitřní výplň pokojových dveří a vydechoval úlevou.

Absolutně jsem nepobírala události posledních deseti minut. Mandyino zcela nečekané zjevení se - jež bylo z takřka celé části moje zásluha, nebo spíš vina, což se Gill nesmí nikdy v životě dozvědět -, nebo jeho naprosto nečekanou reakci, přesněji tedy nekonání se dalšího kola onoho ujetého divadla v jeho ústřední režii.

Konečně se mi mezi nepravidelnými nádechy a výdechy podařilo najít alespoň nějaká, srozumitelná slova. „Nechceš mně náhodou něco vysvětlit?" vypravila jsem ze sebe a tázavě povytáhla obočí. Nehledě na skutečnost, že mé konto s žetony do kola pravdy bylo kompletně vymetené, bylo na místě, aby se mi od Gilla dostalo patřičného osvětlení celé téhle, nelibě chaotické situace.

„O čem to mluvíš?" zeptal se nechápavě Gill mezi dalšími úlevnými výdechy.

„Ty víš moc dobře o čem," prokoukla jsem ho a přešla ke komodě u vchodu do koupelny, na kterou jsem si následně odložila svoji slaměnou pokrývku hlavy a černé sluneční brýle, načež jsem přesměrovala pozornost zpět ke Gillovi, jenž se stále opíral zády o pokojové dveře. Autoritativně jsem si založila ruce na prsou. „Tys ji tady potkal už včera, že jo?"

Gill dlouze vydechl. „Violet -"

„Tak jo, nebo ne?" Nenechala jsem se vyvést z míry i přes to, že mi už minimálně potřetí řekl jménem. Byl to vážně nezvyk a netušila jsem, co ho k téhle, doufám si říct, že i poměrně rapidní změně vede. Ovšem...nebudu tvrdit, že se mi po oslovení onou iritující přezdívkou bůhví jak stýská, neboť to není pravda.

Gill si vyčerpaně povzdechl. „Jo..." přiznal nedobrovolně a lehce uhnul pohledem na stranu. „Včera večer na recepci. To právě jí jsem nechal - nebo spíš jsem byl nucenej nechat - svůj pokoj," informoval mě.

„Pokračuj," pobídla jsem ho v naději, že se v téhle šílenosti alespoň částečně zorientuju, a možná se tak i konečně dozvím onen důvod, proč se místo spuštění další divadelní pasáže zbaběle vypařil na pokoj a zamkl za sebou rovnou na dva západy.

„To právě Pendleový včera propadla ta rezervačka a když následně zjistila, že všechny ostatní pokoje jsou obsazený, chtěla se nakvartýrovat ke mně, a zjevně pochopíš, že strávit s ní noc v jednom pokoji není zrovna předmět mýho zájmu," objasnil Gill, načež se přestal zády opírat o výplň dveří a popošel o pár kroků ke mně. Instinkt mi zavelel ucouvnout, ovšem hned po prvním kroku vzad jsem lýtky narazila do jedné z tkaninových bočnic, a neplánovaně se tak posadila na Gillovu polovinu postele.

Takže...Gill už od včerejšího večera věděl, že nás Mandy následovala až sem, a nic mi neřekl? Proč? Pokud vím, tak z role jeho rádoby přítelkyně jsem ještě nerezignovala, tedy alespoň ne oficiálně.

A dneska jakbysmet. Měl ideální příležitost jí hnout žlučí, ale místo toho se rozhodl zdrhnout a zašít se v hotelovým pokoji. Není mu nic? Jelikož tohle vážně není Gill, kterýho znám.

Tohle vědomí se mi ani za mák nelíbilo.

„Když jsi o její přítomnosti evidentně věděl už od včerejška, proč jsi mi nic neřekl?" konečně jsem vyslovila otázku, jež mi tak neklidně tkvěla na jazyku.