Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟙𝟙

Návrat do školy byl poněkud drastičtější, než jsem kdy předtím čekala. Susan bylo naděleno stejně dramatické, posmrtné rozloučení, jako měly tehdy Brittany a Meredith - ne-li možná i větší -, jež se samozřejmě neobešlo i bez patřičné scenérie. Prakticky všemi přízemními chodbami se rozléhalo hlasité truchlení všech jejích soukmenovkyň, ke kterému se překvapivě přidalo i několik namakanců. Z všelijakých útržků jejich rozhovorů, které dolehly k mým uším, jsem pochytila informace o existenci úmrtní reportáže. Dovedu si živě představit, co v ní asi tak bylo.

    Dobrý den všem našim sledujícím, tady Martin Anderson, živě z místa činu. V ranních hodinách bylo v jedné z opuštěných čtvrtí Bellevillu nalezeno tělo Susan Durphyové, studentky Bellevillské všeobecné střední školy a již šestnácté oběti Fialového vraha, a bla bla bla.

    Ani to nepotřebuju vidět, jelikož Blaiřin táta se v tý televizi opakuje jako naprogramovanej robot.

    Jedním ze značných plusů této situace byl však fakt, že Mandy se ze smrti Susan údajně „psychicky zhroutila", a vůbec tak nepřišla do školy, což mi pochopitelně jen prospělo. Upřímně netuším, jestli bych při konfrontaci s ní jen zbaběle utekla, nebo popadla nejbližší ostrej předmět a spáchala svoji první vraždu, a to rovnou na půdě školy.

    Jak jsem se později dozvěděla, dneska jsme díky nepřítomnosti paní Nellové a Murrové měli trochu přeházenej rozvrh. Fyziky se to ale netýkalo, a tak mi po zazvonění na první přestávku nezbylo nic jiného, než se odebrat do příslušné třídy.

    Drtivou většinu cesty tam jsem ducha nepřítomně hleděla do země a snažila se rozmyslet, co Gillovi během příštího setkání vlastně povím - neúspěšně, když vtom mě z nejistých myšlenek vytrhl naštvaný hlas pana Mayera. „Tak tohle byl naprostý vrchol, pane Jessope!" zasoptěl hlasitě na rozčarovaného, plavovlasého kluka, kterého držel za límec upnutého, tmavě zeleného trička a spolu s jeho pravděpodobnou přítelkyní ho vlekl směr ředitelna. Kolemjdoucí holky na ono trio hodily pouze několik nechápavých pohledů, zatímco ta mužská část začala Jessopovi náležitě tleskat a pískat na znamení gratulace.

    „Vždyť to ale není proti školnímu řádu," namítla drze ona blonďatá dívka, kterou pan Mayer doslova strkal před sebou. Na hrudi si křečovitě držela oba dva díly své rozepnuté, sytě růžové halenky s krátkým rukávem a druhou rukou se snažila stáhnout si svoji džínovou sukni zpátky do poloviny stehen. Zřejmě si moc nedělala hlavu s tím, že teď ji čeká dost velkej průšvih.

    „A vy mlčte, Abigail!" okřikl ji vztekle pan Mayer. „Mravní a morální zákony sice nemají oficiální písemnou formu, ale i tak je naší lidskou povinností je striktně dodržovat a ctít, alespoň tedy na půdě školy!"

    „Nejen na půdě školy, ale i v celém životě..." pomyslela jsem si.

    Abigail jen protočila oči a dál neochotně pokračovala s panem Mayerem a svým přítelem - nebo spíš kamarádem s výhodami - směr zdejší ředitelna.

    Při pohledu na vysmátou Abigail a rozčarovaného Jessopa mě polil studený pot a veškeré mé odhodlání si s Gillem promluvit ještě dnes bylo rázem ta tam. Celou moji hlavu náhle zaplnily ty nejhorší scénáře, kolika osudnými a hlavně naprosto nemorálními způsoby se onen náš rozhovor může zvrhnout. Při pohledu na Jessopův slastný výraz se mi značně zrychlil dech a já podvědomě ucítila nemístnou touhu se bezmyšlenkovitě sebrat, zjistit dnešní rozvrh třeťáků a co nejdříve pokračovat zase tam, kde to včera na střeše BelleToweru skončilo. Ihned jsem zakroutila hlavou, abych tohle zvrhlý a hlavně naprosto bizarní nutkání co nejrychleji zahnala do temných hlubin své mysli.

    Ne, na rozmluvu - a celkově i na setkání - s Gillem nejsem ještě ani zdaleka připravená. Ona morální rána, jež mi zůstala po onom zkratu, je ještě moc čerstvá.

    Zkrátka, dokud to opojení kompletně nepomine a já nezapomenu, jak blažené a příjemné ty jeho jemné doteky a vášnivé polibky byly, bude lepší se Gillovi obloukem vyhýbat.