Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟛

Drewovo gymnázium k mé značné radosti nabízelo mnohonásobně větší sortiment volnočasových aktivit než naše škola.

    Poté, co jsem si v přízemním bufetu vystála téměř hodinovou frontu na vaječný sendvič se sušenými rajčaty a plechovku hroznové sodovky, jsem se rozhodla pro návštěvu místní herny, o které nám pan Mayer říkal těsně před začátkem prvního kola.

    Hned po vstupu do rozhlehlé místnosti s nízkým stropem, jež skutečně připomínala kombinaci pouliční herny a arkádového herního centra, jsem od postarší ženy, jež stála těsně u vchodu, obdržela tucet oranžových plastových žetonů, které - jak mi záhy došlo - měly sloužit jako náhrada skutečných drobných do herních automatů, které však nedávaly peníze, nýbrž jen drobné sladkosti či nějaký dárkový bonus k dalším hrám. Ze zvědavosti jsem právě k nim zamířila jako k prvním.

    Ovšem když mi ani po dvanácté za sebou nepadly v jedné řadě troje třešně, zbavena veškerých žetonů jsem se vydala k nějaké další atrakci, jež by mi pomohla zabít čas alespoň do oběda. V herně sice bylo relativně dost lidí, ovšem v porovnání s oním přízemním bufetem to byl jen sotva patrný zlomek.

    Bohužel ale ani arkádový automat s úplně původní verzí Pac-Mana mě nedokázal zabavit do chvíle, než by přesvícené digitální hodiny nad dvoukřídlým vchodem do místnosti ukázaly poledne. Bylo teprve půl jedenácté, když mi nečekaně poklepal na rameno neznámý kluk s ulízanými, ořechově hnědými vlasy a stejnobarevnou propínací vestou s tím, že hledá konečně rovnocenného soupeře pro partičku šipek, ve kterých dle svých slov porazil už minimálně půlku herny. Říkal to poměrně přesvědčivě, takže jsem měla rovnou dva důvody, proč jeho výzvu přijmout. Tím druhým byla nuda a nevědomost, co dělat dál, jež mě už viditelně začaly sužovat. Nešla jsem do toho s očekáváním, že vyhraju. Na to ten podivín, jenž se mi těsně před začátkem duelu představil jako Arthur Wiley, špičkový odborník na organickou chemii a podle všeho i městský šampion v házení šipek, vypadal až moc jistě.

    Arthur nechal anulovat digitální tabuli pod svým i mým terčem, jež započítávala body za jednotlivé zásahy, a já mu ochotně přenechala první hod. Nejednalo se o tu základní verzi se třemi hody, nýbrž každý z nás si vzal šest ostrých šipek a na střídačku jsme se snažili nasbírat co nejvíce bodů.

    Skutečně si nevedl zle, ba ještě líp, než jsem čekala. Už jen za první hod se mu podařilo trefit vnitřní mezikruží osmnáctibodového výsečí, a získat tak rovnou 54 bodů.

    „Seš na řadě, diletantko," oznámil mi, mírně podstoupil od hraniční čáry a s vítězným úsměvem si založil ruce na prsou. Nebrala jsem mu to, jelikož měl pravdu, že jsem v tomhle oboru skutečnej amatér. Koneckonců, tohle bylo poprvé v životě, co jsem hrála šipky. Znala jsem sice pravidla, ale moje zkušenosti v praxi téhle hry byly prakticky nulové.

    Ovšem výsledky prvního hodu tomu překvapivě neodpovídaly. Netrefila jsem sice pole s oním nejvyšším počtem bodů, ovšem hrot hozené šipky skončil - ke značnému překvapení nás obou - zabodnutý úzce pod dolní hranicí vnitřního mezikruží dvacetibodového výsečí, a mně se tak hned po prvním hodu připsaly na konto rovnou dvě dekády bodů.

    „Na rozjezd relativně dobrý," připustil ohromeně Arthur a znovu se postavil na hraniční čáru. „Každopádně nepočítej s tím, že ti to budu nějak ulehčovat," informoval mě a mezi dvěma prsty sevřel další šipku.

    „To by mě ani nenapadlo," odvětila jsem a mírně poodstoupila stranou.

    Arthur se pobaveně ušklíbl a tentokrát se mu podařilo trefit pole s nejvyšším možným počtem bodů.

    „Působivý," uznala jsem a vyměnila si s ním místo na hraniční čáře.

    Ze zvědavosti a nepodstatnosti hry jsem se rozhodla vyzkoušet i jiný styl hodu, než je ten standardní vrchem. Konkrétně tedy jeho přesný opak. A překvapivě jsem tak trefila přímo střed pole, které před okamžikem zasáhl Arthur.

    „Štěstí začátečníka," pronesl nevěřícně a sardonicky se ušklíbl. Evidentně jsem nebyla tak špatná hráčka, jak by se ode mě dalo čekat. Sice jsem nechápala, jak je to možné, ale dle všeho tomu tak skutečně bylo.

    „Tak prosím," vybídla jsem ho a opět odstoupila od hraniční čáry.

    Pan Mistr začínal být dle všeho značně nervózní, přičemž si mírně povolil svoji zelenou kravatu a s ní i límeček béžové plátěné košile. Nejspíš proto se mu nyní podařilo trefit pouze vnitřní mezikruží tříbodového výsečí.

    „Zatraceně," zaklel Arthur a přesměroval nevěřícný pohled zpět ke mně.

    „Hádám, že jsem zase na řadě," usoudila jsem a znovu si stoupla na hraniční čáru, přičemž jsem se napřáhla k dalšímu hodu. Nečekaně další zásah vnitřního mezikruží dvacetibodového výsečí a již druhý zisk plného počtu bodů.

    Arthur byl v onen moment čím dál bledší a kolem nás se postupně začal shromažďovat zaujatý dav.

    Arthur se s podrážděným výrazem ve tváři postavil zpět na hraniční čáru. Tentokrát se mu podařilo trefit již lepší část terče, a to přímo jeho střed. S triumfálním ušklíbnutím mi rukou pokynul, že jsem na řadě.

    Kupodivu opět přímý zásah toho samého pole, co posledně a předposledně, načež se z onoho davu ozvalo obdivuhodné zahvízdání.

    Arthurova viditelná nervozita a nelibé překvapení přerostly již do té míry, že se mu při dalším hodu značně klepaly ruce. Zjevně proto se mu tentokrát podařilo onen terč kompletně minout, a trefit tak stěnu přímo za ním.

    Z čím dál většího davu za námi se po mém dalším hodu ozvalo povzbudivé zapískání, což mi podvědomě přidalo na odhodlání. V tuto chvíli už bylo jedno, zda zase trefím ono pole v hodnotě 60 bodů. Nečekané vítězství už jsem měla prakticky v kapse.

    Arthur se frustrovaně napřáhl ke svému poslednímu hodu, jímž ale znovu zasáhl střed terče, a byl tak nucen nedobrovolně kapitulovat. Hra ovšem ještě nekončila, i mně stále zbýval poslední hod, jímž jsem ale netrefila pouze centrum onoho terče, ale zcela nečekaně i přímo letku jeho poslední hozené šipky. I přes tento nepřímý zásah mi byly strojem uznány získané body.

    Polovina digitální tabule, která ukazovala Arthurovo získané skóre, posléze kompletně zhasla, načež se ovšem ta moje sytě rozsvítila a z reproduktoru pod ní vyšel krátký hlasitý zvuk oznamující vítězství a celou hernou se následně rozlehl gratulační potlesk.

    Byla jsem výrazně na rozpacích, jelikož v takovéhle situaci jsem se ocitla poprvé v životě. Nikdy jsem nic nevyhrála, nikdo mně za nic nikdy negratuloval ani nevzdával hold. Bylo to nezvyklé, ale nemůžu popřít, že se mi ten obdiv značně líbil.

    „Blahopřeju," pronesl Arthur a natáhl ke mně ruku, přičemž se pokusil značně potlačit nemalou frustraci z jeho - očividně první - prohry v životě.

    „Díky," odvětila jsem a jeho ruku přijala. Snažila jsem se, aby to vyznělo co nejpokorněji, ovšem onu oprávněnou radost z výhry a celkově i z dnešního dne, jenž z nějakého záhadného důvodu až neuvěřitelně překypoval úspěchem, nebylo zrovna lehké potlačit, či jen povrchně skrýt.

    Arthur se hned na to vydal hledat dalšího soupeře, na kterém by si mohl zahojit svého pošramoceného, hráčského ducha, a já se z iniciativy svého žaludku vydala pro něco hodného pořádného oběda.