Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟝𝟝

K našemu značnému překvapení se jeden z nich nacházel hned ve vedlejším křídle, a my se tak nemuseli vydat do přízemí, kam se však na doporučení Thomase vypravili všichni ostatní. Samozřejmě všichni s výjimkou pana Mayera, jenž se s horlivou připomínkou, že náš prezentační čas začíná přesně za půl hodiny, vydal za svým bratrem do místní učitelské kantýny.

Ovšem když jsme vzápětí spatřili jeho, jaksi značně omezený sortiment, rázem jsem zalitovala, že jsem nedala na Thomasovu radu a místo toho bláhově poslechla Gilla, jenž tvrdil, že než bychom přešli takřka celou školu, z oné ošizené polední pauzy by nám na oběd zbyla sotva třetina stanoveného času, a na cestu do učebny G-1, jež se podle nástěnné mapy areálu školy nacházela v tom nejsevernějším křídle, zatímco přízemní hale náleželo to nejjižnější, by tak nezbyl čas.

Evidentně to byl nemalý risk, jenž ale můj žaludek hodlal podstoupit, a to především z důvodu, jakého zaměření byl sortiment daného automatu.

Znechuceně jsem nakrčila nos, když jsem spatřila to množství všemožných výrobků s mořskými plody. Nikdy jsem jim ke značné neradosti své sestry nepřišla na chuť, a to v žádném stavu. I když...soudě dle výrazu té umělé makrely na místě, kde by dle všeho mělo tkvět výrobní logo onoho automatu, se zdejšímu jídelnímu sortimentu nezamlouvaly ani moje, chuťové pohárky.

„Proč tu nebohou maketu tak nenávistně hypnotizuješ pohledem?" zeptal se pobaveně Gill, když si všiml mého znechuceného výrazu.

„Nesnáším ryby," vysvětlila jsem stroze. „Hádám ale, že už je pozdě jít hledat automat s nějakým přijatelnějším sortimentem, takže pro jednou to holt přežiju." S těmito neradostnými slovy a smířlivým vzdechem jsem zalovila v pravé přední kapse svých džínových šortek a chystala se z ní vytáhnout složené bankovky od pana Mayera, když vtom mě Gill nečekaně zastavil.

„To už mi došlo," opáčil se smíchem a natáhl ke mně pravou ruku, načež můj pohled upoutalo balení ořechových oplatek. Těch samých, se kterými se včera ráno prakticky zadusil. „Na, vem si je," vybídl mě. „Měl jsem je sice připravený jako takovou provizorní záchranu pro případ, že obědy na Drewově škole budou poživatelný na vlastní nebezpečí, jako je tomu u nás, ale hádám, že pro tvoji maličkost by bylo pozření sendviče s krabí pomazánkou podstatně větší utrpení než pro mě.
Takže neváhej a ber," vybídl mě ještě jednou a ruku s oním balením oříškových pišingrů natáhl ještě blíž k mé, viditelně zaskočené maličkosti.

Překvapivě jsem nijak neotálela a ono balení sušenek si od něj vzala. „Děkuju," hlesla jsem s pohledem tkvějícím na malém plastovém sáčku v mých rukou, načež jsem zvedla hlavu, a se stále přetrvávajícím překvapením ve tváři ho tak přesměrovala ke Gillovi.

Ten se spokojeně pousmál a odvětil: „Rádo se stalo, prcku." Následně obrátil pozornost k onomu automatu, do jehož úzké štěrbiny posléze vsunul všechny bankovky od pana Mayera a zmáčkl dvě tlačítka na malé klávesnici, načež do výdejní přihrádky spadla ambaláž s na dva trojúhelníčky rozříznutým sendvičem s krabí pomazánkou.

Gill se ovšem hned po prvním soustu zatvářil ještě kyseleji, než byl onen slabý plátek citronu položený na vrchu obou trojúhelníčků jako jedlá dekorace.

„Vidím, že to nejsou zrovna chuťový orgie," pronesla jsem a pokusila se potlačit pobavený smích, i když při pohledu na jeho výraz to opravdu nebylo dvakrát snadné.

„Kecal bych, kdybych tvrdil, že jo," přiznal Gill a zhluboka polkl. „Na druhou stranu ale nemůžu říct, že je to úplně to nejhorší, co jsem měl za celejch osmnáct let k obědu," zhodnotil a ukousl si další sousto sendviče s krabí pomazánkou. „No, vlastně to není zase tak hrozný," usoudil nakonec a s překvapivou chutí si ukousl ještě jedno.