Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟙𝟞

Gillův znepokojivý úsměv se ještě o něco rozšířil. „Sice jsem se snažil - zatraceně moc jsem se snažil -, ale nikdy jsem nedokázal vymazat z hlavy ty nenávistný plameny, který ti tenkrát při pohledu na mě hořely v očích - obrazně řečeno. Uznávám, bylo to sice kurevsky děsivý, ale svým způsobem i dost...fascinující, jestli je to teda ten správnej výraz. Kdybych tě neznal, a tím pádem o tvojí famílii nevěděl už prakticky všechno, klidně bych dal ruku do ohně za to, že to máš už prostě v krvi.

Sice nevím, jak tobě, ale mně už tenkrát došlo, že i přes tu puritánskou škrabošku, kterou sis hned potom nasadila - a evidentně ji i přijala za hlavní část svýho charakteru, máš na to někoho voddělat, a to bez sebemenších zábran, nebo dokonce slitování. Stačí jen, když ho nenávidíš - v pravým slova smyslu.

Bylo mi jasný, že kdyby pro tebe moje vražda nemohla mít ani tu nejmenší možnou dohru, zabila bys mě." Po zádech mi přejel mráz, když se na jeho tváři opět rozepjal onen maniakální úsměv, který se rázem však neproměnil v psychotický smích, nýbrž jen ve smířlivé povzdechnutí. „A když ses tenkrát v informatice zmínila o Pendleový a spolu, došlo mi, že přeci jen nebudeš tak marná, že máš potenciál k sakra velkejm věcem, ve kterejch bychom se časem mohli i shodnout. Jenže ty ses pořád držela tý svý slepý, ne-li až politování hodný ideologie a představy o reálným světě." Gill s lítostivě pobaveným povzdechem krátce zakroutil hlavou. „Hele...já vím, že jsem udělal pitomost, že jsem s tebou měl jednat na rovinu, ale vzhledem k tomu, jakej názor jsi měla na mě a moji 'zvrácenou zábavu'...no, řekněme, že bylo výhodnější tě několika vedlejších faktů ušetřit, dokud -" Gillův pohled se v tu chvíli obrátil ke mně a najednou mu zcela nečekaně došla všechna slova.

Každičká buňka mého těla jako by se v tu chvíli proměnila v kus ledu. Nedokázala jsem cokoliv říct, nedokázala jsem se pohnout ani o jediný centimetr.

„Máš na to někoho voddělat. Stačí jen, když ho nenávidíš." „Řekněme, že bylo výhodnější tě několika vedlejších faktů ušetřit."

Ony zásadní části Gillova přiznání mi zněly v hlavě stále dokola. Tři věty, jež se spojily v ten nejtrýznivější, myšlenkový cyklus, jenž jsem kdy zažila. I přes veškerou otupělost, kterou mi ona jeho „konfese" způsobila, se mi nevědomky začaly drát do očí další palčivé slzy. Ovšem bolest, kterou nyní filtrovaly, byla mnohonásobně větší než jakákoliv předchozí. Každá z nich, jež se mi svezla po víčku, mě bodla do oka jako hrot té nejostřejší jehly. Ale i tak to bylo naprosto nic oproti té, již jsem právě cítila uvnitř. Byl to jakýsi, slovy prakticky nepopsatelný tlak, pod jehož vlivem jako by se můj diamant roztříštil na miliony drobných kousků.

Takže...takhle to tedy je...a evidentně i bylo celou tu dobu.

Viděl ve mně jen ideální základ pro dostatečně schopnýho komplice. A taky dělal všechno proto, aby si získal jeho důvěru a přízeň...

Všechny díly oné bizarní skládačky najednou začaly zapadat do sebe. Všechno to najednou dávalo skutečný smysl. Pro kreatury Gillova typu zcela typický smysl. Trýznivý výsledek oné šílené skládačky bohužel nebyl nic jiného, než jen čistý odraz reality. Skutečné...reality. Pravdy, že to všechno byla jen další pasáž jeho zvrácený, psychopatický hry, ve které jsem evidentně měla představovat onu hlavní atrakci.

Gillova šílená grimasa se změnila v rádoby kajícný výraz. „Promiň," hlesl s lehce sklopenou hlavou, přičemž upíral svůj pronikavý pohled na černé střešní dlaždice. „Jen jsem myslel, že bude lepší -"