Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟝

Do pochmurné reality mě náhle probral dunivý zvuk dešťových kapek, jež v pravidelném rytmu prudce dopadaly na plastový parapet jediného okna v mém pokoji.

    Rozespale jsem otevřela oči a dezorientovaně skrz půlkruhové okno zamžourala na shluk temných dešťových mraků, jež pokrývaly téměř celou oblohu nad městem.

    Teprve až teď mi došlo, že jsem se překvapivě nevzbudila v posteli, nýbrž na nepříjemně tvrdé, dřevěné desce svého psacího stolu. S každou další vteřinou od probuzení mi oběma spánky a krční páteří pulzovala čím dál intenzivnější bolest. Stále ještě v polospánku jsem se zkusila posadit, když vtom se mi do jemné pokožky za pravým uchem zabodlo několik kovových dříků ušních piercingů.

     Bolestivě jsem sykla a rychle si promnula zasažené místo. Není divu, že si je před spaním vždycky vyndávám. Opravdu není moc komfortní s nimi usnout, ovšem ani tak bych se jich za nic nevzdala. Svůj účel plní na výbornou a musím uznat, že mi i docela sluší, svým způsobem.

    Když jsem si konečně přestala útěšně mnout postižené místečko za uchem, moji pozornost zcela náhle upoutaly ony inkriminované, fialové kancelářské desky, jež se - otevřené na deváté stránce - povalovaly těsně vedle mého nedodělaného fyzikálního projektu. S podrážděným a zároveň i stále značně vyčerpaným výdechem jsem si z čela odfoukla několik pramenů rozcuchaných vlasů.

    Takže to všechno přece jen nebyl totálně uhozenej sen, jenž by se ale díky mému filmovému a příležitostně i literárnímu vkusu nedal považovat za nějaký enormní překvapení či absurditu. Nelze ale slovy popsat, jak ráda bych byla, kdyby tomu tak ale skutečně bylo, kdyby to všechno opravdu byl jen jeden pošahanej sen.

    Ovšem nejen ona dosti intenzivní bolest na mé levé lícní kosti, ale i celkový stav mého, stále znatelně pochroumaného a zmoženého těla dokonale svědčily o tom, že to nebyl jen obyčejnej - i když poněkud uhozenej - sen, nýbrž morbidní a nezáviděníhodná realita.

    Když jsem po chvíli konečně přestala nenávistným pohledem hypnotizovat ony kancelářské desky, můj pohled se přemístil k černým digitálním hodinám v čele mého pracovního stolku, vedle kterých se nacházely ony ochranné rukavice. Červené číslice na displayi ukazovaly 15:49.

    „Do hajzlu," vydechla jsem příkře, zabořila obličej do dlaní a krátce si jimi promnula viditelně pošramocené tváře.

    Všechny pošty v Bellevillu zavírají přesně ve čtyři a já silně pochybuju, že stihnu ono anonymní udání napsat a ještě i donést na jejich nejbližší pobočku během následných jedenácti minut. Proč jsem si zatraceně aspoň nenastavila budík?

    I když na svoji obranu musím říct, že i přes všechny, dosti vyčerpávající zážitky minulého dne a především tedy noci, jsem nepředpokládala, že bude mé tělo k dobití aspoň provizorního množství energie potřebovat strávit víc jak čtrnáct hodin v režimu spánku. Vážně jsem nemohla tušit, že budu v limbu takhle dlouho.

    No...i když se mi to neříká zrovna s radostí, zítra je koneckonců taky den. Stejně by to doručení na policejní stanici nějakou chvíli trvalo, a to i nehledě na to, že bych to poslala jako doporučenej dopis.

    Svým způsobem...v tom ale jeden den navíc nehraje žádnou velkou či podstatnou roli. Krátce před Novým rokem bylo v docích bellevillského jezera nalezeno tělo Lucindy Brentové, načež si morbidní řádění Fialového vraha během následných tří měsíců vyžádalo přesně tucet obětí, každý měsíc čtyři, zaokrouhleně každý týden jednu - nebo aspoň to tvrdí všechny články, který o případu toho zvrácenýho psychopata vyšly.