Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟠

Po několika locích whiskey obohacené Coca Coly moje napětí značně polevilo. I když si Gill zase dokázal zařídit věci podle svého, v opojení onoho alkoholického drinku mi to bylo prakticky jedno, stejně jako drtivá většina dalších věcí. Jediné, na co jsem se teď dokázala soustředit, byla štiplavá nahořklá chuť, jež mi trvale tkvěla na jazyku, palčivé teplo, které mi proudilo prakticky celým tělem, a obrovské množství do kolečka se pohybujících, různobarevných světýlek.

„Seš na řadě," oznámil mi Gill, čímž mě rázem vyvedl z onoho opojení alkoholem.

Už zase?

Stále nechápu, jak jsem mohla na tuhle provizorní verzi flašky vůbec přistoupit. Ale i po několikaminutovém přesvědčování jsem to přeci jen udělala. Nechala jsem se od Gilla zatáhnout do týhle směšný hry, jež spoře napodobuje její originální verzi. Nejspíš jsem to udělala jen proto, že mi tahle hra na pravdu, nebo lok alkoholu přišla jako neopakovatelná šance, jak Gilla trochu vyzpovídat. Stále tady byl onen nekonečný zástup otázek, o kterých bych si ještě před hodinou nepomyslela, že na ně budu mít šanci vůbec někdy dostat pravdivou odpověď.

Ale samozřejmě...tahle verze flašky měla i svoji temnou a pro moji maličkost dosti nevýhodnou stránku, jinak by to pro Gilla nebyla žádná zábava. Za každou otázku, na kterou jsem odmítla odpovědět, jsem musela dát fant a napít se toho whiskey-kolového drinku. I přes to, že jsem mu zatím odmítla sdělit jen pár intimních či jinak soukromých věcí, tato kombinace kolové limonády a vysokoprocentního alkoholu na mě působila značně silněji než na Gilla, a to jsem v sobě měla skoro stejné množství...možná.

No dobře, možná jsem měla o několik loků, nebo spíš o pár desítek loků víc než on, ale to přeci ještě neznamená, že jsem až taková upejpavka, ne? Ne, určitě to bude tím, že mé otázky byly doteď až moc jednoduché, a pro Gilla tím pádem i zjevně nepodstatné, což bohužel nelze říct o těch jeho. Ten ze mě těmi svými totiž vymámil trojnásobek informací, se kterými bych neměla potřebu se mu někdy svěřit.

Řekla jsem mu prakticky všechno, a to od začátku...až do konce. Od mých nejstarších vzpomínek až po události současnosti.

O naprosté absenci vzpomínek na svoje rané dětství, tátově workoholismu, korupčních choutkách a pozdější smrti, Traceyině snobské diktatuře a nikdy zcela nepochopeném důvodu, proč mě moje vlastní sestra od dětských let tak moc nenávidí. Snad poprvé za celých šestnáct let přišla řeč i na mé prarodiče z máminy strany, kteří podle táty zemřeli ještě před mým narozením, stejně jako jeho rodiče.

Bylo poměrně divné znovu otevřít věci, které se v naší domácnosti během posledního desetiletí už dávno promlčely, ale jakýmsi způsobem jsem byla ráda, že jsem to už nemusela v sobě dusit. Jaká ironie, že moje minulost a soukromí byly to hlavní, co jsem se ještě před pár týdny snažila před Gillem udržet pod pokličkou. Myslela jsem si, že by se mně jen vysmál, že někdo jako on by mě určitě nedokázal pochopit. Dnes tomu v ohledu schopnosti empatie není o moc jinak, ale i tak jsem ráda, že jsem se od něj nedočkala pohrdavého výsměchu a především že už nemá důvod to použít proti mně.

Tentokrát jsem se mu rozhodla položit značně osobnější otázku, jež mi vrtala hlavou už od chvíle, kdy jsem viděla první reportáže o případu Fialového vraha. „Proč...zrovna fialová?" zeptala jsem se opatrně se sklopeným pohledem a nejistě prstem přejela po obvodu skoro prázdné plechovky. Zajímalo mě to už od chvíle, co mi tenkrát ukázal tu purpurovou temperu a já hned pochopila, že se výjimečně nejedná o žádnej mediální podvod. Že ten fialovou barvou posedlej, vraždící maniak není jen laciná báchorka, kterou si vymyslela zdejší televize.