Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟜

Ráda bych řekla, že zbytek pátku už proběhl relativně klidně, ale to bych nejspíš lhala zejména sama sobě. I když k mému viditelnému štěstí jsem toho arogantního bastarda po oné spontánní, ale zároveň nanejvýš zasloužené facce a mém následném, dotčeném odchodu, ve kterém mi následně už ani nijak nebránil, již díky bohu nepotkala.

Ovšem ten magor mě očividně dokázal poznamenat i na dálku. Bylo fuk, jak moc jsem se snažila klidně dýchat nebo jak moc jsem se chtěla už jen pro dobro svého celkového zdraví uklidnit. Stačila jen jedna jediná vzpomínka či myšlenka na tu fialovou kreaturu a já opětovně začala soptit vzteky, dotčeností a zejména podvědomou frustrací z celé téhle bizarní situace. Nejspíš proto jsem z toho všeho začínala být tolik nejen fyzicky, ale především psychicky vyčerpaná, což se mi bohužel vymstilo v momentě, kdy přede mě pan Mayer položil neohlášenou písemku z chemických prvků. Tedy...alespoň já o ní neměla nejmenší tušení, ovšem pro zbytek třídy se zase být takovým překvapením nezdála.

I když bylo poměrně těžké si vybavit značky i názvy všech sto osmnácti prvků, když moje mysl i paměť měly enormní tendenci sklouzávat k onomu „uzavření" naší dohody, díky čemuž jsem na konci hodiny byla nucena odevzdat vyplněnou sotva čtvrtinu testu, o které skutečně těžko říci, zda jsem ji vůbec měla správně. Už jen pro svoje vlastní dobro doufám, že jo, neboť osmá koule z chemie za tohle pololetí by představovala další potencionální propadnutí. A to bylo opravdu to poslední, čím jsem se po tak otřesném a hlavně vyčerpávajícím dni chtěla zabývat.

Následné dvoudenní zachmuřené deště překvapivě dokonale odrážely moji pochmurnou náladu během víkendu, jenž jsem strávila nepřetržitou snahou o potlačení onoho, stále přetrvávajícího vzteku a značného dotčení, a to pomocí rodinného balení nugátových sušenek s čokoládovou polevou, přičemž jsem v jedné z přihrádek televizního stolku objevila vypálené DVD s celou franšízou Pirates of the Caribbean.

Ovšem ani velkolepá bitva o zrušení pradávné aztécké kletby, úprk před chapadlovitým mazlíčkem Davyho Jonese, pátrání po jeho vyříznutém srdci, výprava až na samý konec světa, hledání pramene mládí a ani následná pomsta kapitána Salazara a honba za legendárním trojzubcem mě nedokázaly plně strhnout do filmového světa pirátských dobrodružství, a dostatečně mě tak odpoutat od myšlenek týkajících se toho reálného.

Jak to k čertu myslel, mindráky?

I když...co se vůbec ptám, tohle jde myslet jen jediným způsobem.

Popravdě by mě ani tak nenamíchlo, kdyby Gill - bohužel opětovně - uhodil hřebík přímo na hlavičku. Jenže ten labilní pošuk vystřelil úplně mimo, a přesně tam se taky trefil. Ovšem i tak mi ta jeho absurdní teze dokázala hnout žlučí daleko efektivněji, než on sám evidentně čekal.

„Z tvojí maličkosti nikdy nebude tak zářivá středoškolská hvězda, jako byla před několika lety tvoje ségra. Na svoji sestru ani zdaleka nemáš, a proto ses kvůli neoblomný touze po pozornosti uchýlila k tak do očí bijícímu zjevu."

Ten cvok o mně vážně neví vůbec nic.

Popravdě bych od kreace jeho myšlenkové úrovně nečekala, že bude svoje - a především dosti směšné - domněnky, jež se následně očividně vyvinuly rovnou v ještě úsměvnější teze, stavět na spleti školní historie a automatického předpokladu, jako to má v dosti politování hodném zvyku většina lidí.

Právě proto, že komplexy jsou jedním z nejčastějších důvodů, proč se člověk chová výrazně, a snaží se tak na sebe přitáhnout co nejvíce pozornosti, bych zrovna od něj čekala, že se nad mým případem aspoň trochu zamyslí. Ale jak vidím, tak se tak nejspíš nestane.

Popravdě teď nevím, jestli bych se měla cítit víc ukřivděně za to, že tou svojí absurdní tezí devalvoval moje dosavadní motivy, nebo proto, že mě hodil do pytle obvyklých případů.

No, ve finále mě ona devalvace mých důvodů pro to, proč dle většiny názorů jsem vůči mentalitě Bellevillu jako pěst na oko, štve výrazně víc, než zkrat jeho analytických schopností. Vždyť na jeho názoru stejně nesejde.

Nikdy jsem přece nehleděla na mínění ostatních, tak proč si v sobě pěstovat tu absurdní podvědomou tendenci udělat v tomhle případě výjimku. Vzhledem k tomu, co je ta kreatura zač, bych si neměla brát k srdci nic, co vypustí z pusy. Především z důvodu, že je to jen projev brilantní schopnosti manipulace, kterou jsou psychopati obdařeni.