Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟙𝟜

„Do prdele!" zavřískala jsem panicky na celou vstupní halu, když se mi ani na potřetí nepodařilo rozpojit řetězy, jež u sebe držely obě křídla východových dveří. Naštvaně jsem kopla do jejich skleněné výplně, když se mi to nepodařilo ani na po čtvrté. Ty zpropadený řetězy tady přece nikdy předtím nebyly!

Vzápětí mi došlo, že se očividně jedná o novinku v zabezpečovacím systému. O prostředek, který by měl po onom incidentu s naší již zesnulou královnou školy zabránit dalším vraždícím maniakům v přístupu do téhle, několikakřídlé budovy. Tudíž dostat se skrz ně už je teď téměř nemožný.

Chci odsud vypadnout, co nejrychlejc to půjde. Tahle škola rozhodně není místo, kde bych si mohla dostatečně srovnat veškeré své panické myšlenky, a nějak se tak psychicky vypořádat s faktem, že jsem si málem začala poměr se sériovým vrahem. Což se rozhodně snáz řekne, než udělá.

Závěrečně jsem ještě jednou kopla do průhledné výplně vstupních dveří a poraženecky se otočila zpět k vnitřnímu areálu vstupní haly. Očividně mi nezbývá nic jiného, než najít pana Davise a požádat ho, aby mě i přes ono nemravní fiasko, kterého byl naneštěstí svědkem, pustil ven a pomlčel o tomhle před vedením školy, neboť nechci skončit jako Abigail. Vážně nerada používám korupční metody pro vyžehlení svých průšvihů, ale pokud pan Davis nesvolí jen na popud mojí prosby, nic jiného mi nezbude. Je prakticky veřejným tajemstvím, že si dosti libuje v doutnících, takže aspoň za jednu jejich limitovanou sadu by si tu moji - a navíc ještě nedokončenou - eskapádu mohl nechat pro sebe. Tracey jich má v šuplíku pro zdánlivě pracovní návštěvy víc než dost. Jistě si nevšimne, když jí jedna zmizí.

Ze strachu z dosti možné, dodatečné konfrontace s Gillem jsem se nevrátila do učebny přírodopisu, nýbrž jsem zamířila k Davisově kutlochu. Aneb místnosti pro školní údržbu, kterou si však zařídil podle sebe, respektive ji zaplnil jedním ztrouchnivělým stolkem, přenosnou mini televizí, rozvrzaným kolečkovým křeslem a skleněným popelníkem. Bude určitě úspornější a hlavně bezpečnější tam na něj po krátký zbytek jeho směny počkat, než jenom bloumat po škole, a riskovat tak, že můj další a mnohonásobně zvrhlejší zkrat bude mít zlomovou a mě naprosto zničující dohru. Už jen při pouhém pomyšlení na onu, žaludek drtivě svírající skutečnost mě polil studený pot a úzkostlivě se mi roztřásly ruce.

Měla jsem pocit, že to se mnou každou chvíli sekne. Při vzpomínce na Gillovy doteky na mém, do poloviny vysvlečeném těle se mi udělalo zle. Během vteřiny jsem změnila trasu své cesty, a zamířila tak k nejbližším dívčím záchodům.

S prudkým výdechem jsem se dlaněmi opřela o kraj umyvadla. Sice se mi nechtělo zvracet, ovšem s každou další sekundou jsem měla pocit, že mám srdce až v krku. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se uklidnit. Z určité části to překvapivě fungovalo.

Sundala jsem si ze zad batoh, dala ruku před automaticky spouštějící se vodovodní kohoutek a chvíli počkala, než začne téct studená voda. Nabrala jsem jí trochu do dlaní a chrstla si ji do obličeje.

„Co jsem to, probůh, udělala?" hlesla jsem tázavě ke svému odrazu v zrcadle. Tmavě fialové vlasy až děsivě kontrastovaly s mou mrtvě bílou pletí, po které stále ještě stékalo pár kapek vody. Slunce už dávno zalezlo za mraky, a ono náhlé šero tak ještě podpořilo efekt mého aktuálního vzezření.

Nebýt těch safírově modrých očí, v životě bych neuvěřila, že se skutečně dívám na svůj vlastní odraz. S povzdechem jsem sklopila hlavu a zadívala se na stříbrný odtok, v němž mizely poslední zbytky vody.

„Zahodila jsi další kus svojí morální integrity, zase," konstatoval nevrle můj vnitřní hlas.

„Ale aspoň ne definitivně," pokusilo se mě zastat moje podvědomí. Milá snaha, ale nebýt vyrušení panem Davisem, všichni tady zřejmě moc dobře víme, jak by to nakonec dopadlo. To, že jsme to nedotáhli do konce, rozhodně není zásluha mojí vůle nebo smyslu pro morálku, nýbrž jen čiré náhody. Při tomhle uvědomění jsem kajícně vzdychla.