Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟𝟝

Tak kde je, kruci? Nervózně jsem přešlápla před vchodovými dveřmi do školní budovy. Říkala přece hned po vyučování.

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že má Lily už tři minuty zpoždění, přičemž jsem se opětovně neubránila trýznivým pochybám o tom, zda přeci jen byl dobrý nápad s tímhle „výletem" do bellevillského aquaparku nedobrovolně souhlasit.

„Jedu tam proto, že nechci Lily kazit výlet," opakovala jsem si v duchu. „Ne proto, že Gill tuhle odměnu vybral jenom kvůli tomu, aby se náležitě pobavil i během denního života." Občas už zapomínám, že on k životu to uhozený vzrušení zkrátka potřebuje, i když podvědomě jsem si toho byla vědoma víc než dobře. Což mě někdy štvalo i těšilo zároveň.

Jediný krok, který mě stále naštěstí dělí od prudkého pádu do nelibé propasti nervozity, je skutečnost, že s námi nejede Mandy. Takže alespoň v tomto směru si budu moct odpočinout po dobu celého víkendu a v pondělí ráno Gillovi prostě a jednoduše řeknu, že s tou hrou na rádoby zamilovanej páreček definitivně končím, neboť to neprospívá ani jednomu z odvětví mého zdraví.

Nemůže mě do toho nutit. Pokud vím, tak naše dluhy jsou aktuálně naprosto vyrovnaný. Já mám vysvědčení a bonusový body v kapse a jelikož Gill si mohl vybrat odměnu od pana Mayera podle jeho veškeré libosti, tak i já svoji část dohody svým způsobem splnila.

Navíc...pokud bude mít pro moji náležitou demisi pochopení, dokáže tak, že mu na mně záleží a že na mě - i přes svoji náturu - dokáže brát určité ohledy.

Jen by mě zajímalo, jestli měl tohle celé naplánované již od samého začátku, či zda o možnosti odměny ve formě zájezdu do místního aquaparku neměl ani zdání, a já tak za tuhle situaci vděčím z určité části i panu Mayerovi.

Každopádně, to už je stejně jedno. Teď už můžeme hrát pouze s těmi kartami, jež jsou aktuálně na stole. Akorát že teď nemám na své straně ani jediné eso.

K mým uším náhle dolehly povědomé kroky karmínových střevíců. „Promiň, snad nečekáš moc dlouho," vydechla omluvně Lily. „Mayer ještě chtěl pomoct s vylepováním kopií té výsledkové listiny."

„V pohodě," ujistila jsem ji. „To se taky od něj dalo čekat." Jelikož se jednalo o jeho první vítězství po bůhví kolika letech, je pochopitelné, že se tím bude pyšnit jako páv, kdekoliv a kdykoliv to jen půjde.

„Tak pojďme," vybídla mě Lily. „Ať nemusíme jet až tím druhým autobusem."

Já jen s úsměvem přikývla na souhlas a následovala ji.

Autobus, jenž nám jel za necelých deset minut z nedaleké zastávky, po necelé čtvrthodině jízdy zastavil na stopce před největším nákupním centrem v Bellevillu.

„No, to teda zírám," přiznala jsem a tentokrát si tu vzhledově, nikoliv však tvarově Drewovo gymnázium připomínající, pětipatrovou budovu prohlédla pořádně.

Centrum Bellevillu a jeho předražené velkoobchody nebyly zrovna končiny, do kterých bych často zavítávala.

Lily se mému unesení jen soucitně pousmála. „Co si před všemi těmi nákupy dát něco k jídlu?" navrhla. „Když už jsme tady, něco malýho k zakousnutí by celkem bodlo, ne?"

„Jasně," ochotně jsem souhlasila. Já svačinou rozhodně nepohrdnu, jelikož k obědu byla samozřejmě další, na vlastní nebezpečí poživatelná šlichta.

Vnitřek obchodního centra se nijak značně nelišil od těch, jež jsem viděla na fotografiích či ve filmech. Spousta všemožných obchodů, místo schodů eskalátory - ze kterých jsem jako malá měla panickou hrůzu, neboť jsem se vždycky bála, že se mi tam při výstupu chytí tkanička od bot -, kruhové balkóny, mnoho světel a taky samozřejmě obrovské a především nákupní horečkou trpící davy lidí.