Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟡

Jako zkamenělá jsem jen šokovaně hleděla na televizní obrazovku, na kterou těsně po skončení oné reportáže vyskočila nepříjemně přesvícená propagační reklama jedné z bellevillských uklízecích firem.

Ani po několika dalších desítkách vteřin ducha nepřítomného hledění skrz přesvícený a do očí čím dál bolestivěji bodající, televizní monitor moje psychické i fyzické ochromení nepolevilo, právě naopak. S každou další vteřinou mi postupně docházelo, co se to ve skutečnosti vlastně stalo.

Ovšem i tak tomu moje mysl odmítala uvěřit. Těžko říct, jestli kvůli onomu potencionálnímu, evidentně největšímu justičnímu omylu v dějinách Bellevillu, nebo spíš proto, co pro mne zatčení a obvinění Fredericka Johnsona juniora ze čtrnácti morbidních vražd znamená.

Ačkoliv to bylo naprosto absurdní, jakási iracionální část mě pořád bláhově doufala, že to nebyl konec. Že jen, co skončí další periodická epizoda nic neříkajících reklam, v televizi se znovu objeví tvář Martina Andersona a případ Fialového vraha vzápětí nabere opačný a protentokrát již konečně správný směr. Že Fredovo zadržení bylo jen jeden velkej omyl, a ten zvrácenej magor si tak skutečně dál neběhá svobodně po městě.

Z trýznivého transu mě náhle vytrhl hlasitý drnčivý zvuk domovního zvonku. Prudce jsem sebou trhla a otočila se směrem k předsíni. Zvonění se vzápětí ozvalo znovu a tentokrát poměrně náruživěji.

„Teď néééé," zasténala jsem podrážděně, když se zvuk domovního zvonku ozval již potřetí, a mně tak konečně došlo, kdo s největší pravděpodobností stojí za vchodovými dveřmi. Roselyn Levensteinová, naše ušlechtilá a také často relativně neodbytná sousedka a zároveň pyšná majitelka vyhlášeného zahradnictví, jež dodává květinovou výzdobu prakticky na každou seriózní společenskou akci, je skutečně jedna ze zástupu posledních osob, na který mám v týhle situaci čas a náladu. Vyjímečně ne kvůli její značné dotěrnosti, ale proto, že je mi jasné, že - stejně jako vždycky - nepřichází za nějakým neobvyklým účelem, nýbrž proto, že opět nechala otevřené francouzské okno na zahradu, a její siamská kočka Lottie se tak opětovně vydala na zakázaný průzkum rozsáhlého okruhu naší čtvrti, přičemž Roselyn automaticky předpovídá, že zamířila k nám jakožto k nejbližším sousedům. Většinou ji ale onu skutečnost, že se Lottie u nás neukázala dnes a ani nikdy jindy, vynuceně sděluje Tracey. Ovšem tentokrát je to zjevně na mně.

Pokusila jsem se usměrnit znatelný třas v rukou a opatrně odložila na televizní stolek částečně oloupané jablko i onen mini nožík, jenž mi z ruky spadl do klína. S dlouhým výdechem jsem se zvedla z gauče a v doprovodu dalšího řinčivého zazvonění se vydala ke dveřím.

„Už jdu!" houkla jsem směrem k domovním dveřím, když jsem překročila práh předsíně.

Ze všech sil jsem se snažila alespoň trochu uklidnit. Skutečně jsem nechtěla, aby intenzivní vlny mého značného duševního rozrušení smetly nevinnou sousedku, co jen opětovně hledá svého domácího mazlíčka. S posledním usměrněným výdechem jsem se natáhla po klice a otevřela dveře. „Omlouvám se, slečno Levensteinová, ale Lottie tady bohužel ne-"

Rázem jsem ztuhla šokem a každičký milimetr mého těla polil studený pot. Moje srdce i žaludek se vzápětí zasekly v bolestivě křečovitém stahu a jediné, na co jsem se zmohla, bylo s na naprosté minimum zúženými zorničkami hledět na osobu, jež nehybně stála před prahem mého domu a s jízlivým úšklebkem na rtech na mě upírala svoje jedovatě zelené oči.

„Taky nejdu za ní," odvětil a nepřestával klouzat pohledem po mojí, naprosto šokované maličkosti. Evidentně si užíval každou vteřinu mého trýznivého transu.