Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠𝟘

Upřímně, měla jsem za to, že po všech svých - převážně tedy negativních - zkušenostech s Gillem dám nakonec za pravdu té skeptické části mě. Té, jež neměla od odpoledne stráveného výhradně v jeho přítomnosti doslova žádná kladná očekávání. Té, jež měla za to, že Gillova snesitelná nálada nejdéle do hodiny pomine, a vše se tak vrátí do obvyklých kolejí. K překvapení všech mých částí a i mě samotné se tak ale nestalo.

    Nejenže Gillovi ona atypická nálada překvapivě vydržela až do večera, přesněji tedy do nedávné chvíle, co jsme se krátce po večeři v hotelovém bufetu každý vydal na svůj pokoj, ale i události tomu předcházející by se daly označit za celkem pozitivní...zážitky. Tedy celkem pozitivní v porovnání s těmi, jaké jsem s ním měla do dnešního dne.

    Gill hned po obědě ve venkovním kiosku, kde u jednoho stolu stále ještě úřadovali Thomas a Chris nad tácem pikantních kuřecích křidýlek, navrhl menší a dle jeho slov zcela neškodnou sázku. Prý se klidně vsadí, že nebudu mít odvahu sjet pověstnou skluzavku jménem Kamikadze, již tedy většina návštěvníků pojmenovala poněkud trefněji - Smrťák. Ke své pozdější nelibosti jsem zjistila, že ten neoficiální název je přeci jen značně výstižnější.

    Ovšem v danou chvíli jsem si myslela, že jenom záměrně přehání, a tak jsem na sázku přistoupila. Vítězství v ní bylo sice úsměvně dětinské, ale tím pádem i překvapivě přijatelné. Gill si už vybral výrazně horší odměny, než jsou dva kopečky zmrzliny. Samozřejmě, že v tu chvíli jsem to byla já, kdo bláhově oplýval představou výhry onoho sladkého osvěžení na účet toho druhého.

    Tahle představa a především značné odhodlaní mi ale vydržely jen do okamžiku, než jsme vešli do sektoru s tobogány a Gill mi s potměšilým úšklebkem na rtech ukázal hlavní předmět naší sázky.

    Popravdě to ani tak nepřipomínalo tobogán, jako spíš děsivou, černou a hlavně výrazně strmou rouru. Pomalu jsem začínala chápat důvod onoho jeho - bohužel zcela oprávněně - vítězoslavného úsměvu. Ovšem i tak jsem nehodlala kapitulovat takhle snadno, i když mi bylo už předem jasné, že tuhle sázku nevyhraju.

     Nevím, zda se Gill nějak dozvěděl o mé kremnofobii a cloacafobii, na které dle všeho při implementaci onoho vkladu sázel, či jen správně předpokládal, že jízda na téhle hororové skluzavce bude i nad mé síly.

    Každopádně můj panický strach z hloubek, podzemních stok a vodních kanálů vzal značně za své, když jsme po schodech vystoupali až k samotnému vchodu do temné, a tím pádem i dosti děsivé roury. Gill se ke mně překvapivě přidal se slovy, že takovouhle příležitost si taktéž nesmí nechat ujít. Popravdě nevím, jestli mu šlo víc o vyzkoušení si oné prudké skluzavky, či se spíš jen chtěl na vlastní oči přesvědčit, že do toho tobogánu opravdu vlezu. 

    Mé odhodlání mě definitivně opustilo v okamžiku, když se mi naskytl pohled na „vstup" do onoho tobogánu, jenž vypadal jako vodní černá díra. Obrovská a hlavně děsivě hluboká...černá díra.

    Při tom pohledu jsem nasucho polkla a o krok roztřeseně ucouvla. Upřímně, čekala jsem, že se mi Gill za onu kapitulaci vysměje, ovšem nic takového se nestalo. K mému značnému překvapení mi jen lehce položil dlaň na rameno se slovy, že vyplacení výhry v podobě zmrzliny pro mě očividně bude míň nepříjemná záležitost.

    Musela jsem uznat, že měl pravdu. Připadala jsem si sice trapně, že jsem nedokázala vyhrát sázku založenou na takové banalitě, jako je sjetí obyčejné vodní skluzavky, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že si mě za to Gill nijak uštěpačně nedobíral, spíš naopak. Dokonce měl tu ochotu počkat, dokud ten pohled na onu vodní černou díru alespoň z většinové části nevymažu z hlavy. Nakonec se tak povedlo do necelých dvaceti minut, načež se rozhodl vybrat si svoji výhru, proti jejímuž vyplacení jsem výjimečně nic neměla.