Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟞

Všechen volný čas, jenž po mém návratu do budovy Drewovy školy zbýval do začátku druhého kola, jsem ve společnosti posledních několika brusinek v čokoládě a v přízemním bufetu zakoupené, hroznové sody strávila ve společenské herně v posledním patře. Jediný volný arkádový automat byl opět Pac-Man, u kterého jsem setrvala až do okamžiku, než mi někdo poklepal na rameno.

Už jen díky povědomým, těžkým krokům punkových bot, které tomu předcházely, mi bylo jasné, že je čas se opětovně vcítit do své role. Překvapivě to bylo snazší, než kdykoliv předtím. Nejspíš proto, že teď už jsem měla v téhle záležitosti kompletně jasno, a to i co se týče zbytečného skepticismu mého podvědomí.

„Koukám, že tě ty arkádovky nějak chytly," poznamenal pobaveně Gill a založil si ruce na prsou. „I když popravdě bych spíš čekal, že tě najdu u šipek vzhledem k tomu, jak jsi dle místních zvěstí rozdrtila toho šprta z Carlswellovky. Mám ti od Mayera vyřídit hlubokou poklonu."

Musím přiznat, že mě v první chvíli značně udivilo, že jsem v onom šipkovém duelu - nečekaně - porazila zrovna jednoho z delegátů našeho úhlavního protivníka. I když na druhou stranu se musí nechat, že Arthur opravdu odpovídal typickému standardu studenta Carlswellovy střední, nebo alespoň jeho popisu od pana Mayera.

Stále mi ovšem nejde pořádně do hlavy, jak jsem ho dokázala porazit ve hře, kterou jsem hrála poprvé v životě, což se ovšem v jeho případě říct nedalo. Arthur Wiley už měl na svém kontě hodně vítězných duelů, o tom jsem neměla sebemenší pochyb ani přes jeho nečekanou prohru. A právě o to víc mě moje vlastní vítězství udivovalo. I když...nazývat to skrytým talentem by bylo nejspíš poměrně pošetilé.

„Hádám ale, že to není jedinej důvod, proč ses mě uvolil jít hledat," podotkla jsem a snažila se, aby to vyznělo co nejnenuceněji. Nepotřebovala jsem, aby z tónu mého hlasu poznal, jak ráda bych se vrátila o několik hodin zpět, tedy do velice vzácné chvíle, kdy jsem neměla jeho výsost neustále v patách.

„Hádáš dobře, má milá," potvrdil Gill. „Za necelejch deset minut začíná druhý kolo, tak mě napadlo, že by stálo za to ti to oznámit."

Test se konal v kolosální prosklené učebně, jež překvapivě dokázala pojmout najednou až třicet pět soutěžních dvojic. Jednotlivé lavice od sebe byly odděleny speciálními přihrádkami, jež byly podobné těm, které od sebe separovaly dílčí počítače ve starých učebnách informatiky.

Test jako takový jsem v drtivé většině případů přenechala výhradně Gillovi. Ostatně jsem neměla ani moc na výběr, neboť z osmdesáti položených otázek jsem jistojistě věděla pouze jednu jedinou, a to umístění diamantu v Mohsově stupnici a doslovný význam jeho řeckého názvu. I když Gill toho dle pohotovosti, s jakou písemně a kupodivu i čitelně odpovídal na každou z nich, k mému značnému údivu věděl podstatně víc, než bych čekala, a to i přes náplň naší druhé dohody. Ve volné chvíli, když už mě přestalo bavit mu mlčky koukat pod hrot černého kuličkového pera, jsem si poposedla o něco víš na modré čalouněné křeslo, jež až nápadně připomínalo ty, které se většinou nacházely v čekárnách na úřadech, a opatrně se přes horní hranu přihrádky rozhlédla kolem sebe, přičemž jsem spatřila zarmoucené obličeje značně frustrovaných soutěžících v několika sousedních lavicích. I Lily s Jacobem, kteří seděli hned v té vedle nás, se netvářili zrovna odhodlaně. Lily panikářsky okusovala konec červené propisky, zatímco Jacob nervózně napínal čelist a nehybně upíral pohled na oboustranně potištěný, tiskárenský papír. Dokonce i Arthur, jenž spolu s drobnou blondýnkou seděl tři lavice za námi, se netvářil zrovna odhodlaně, právě naopak. Vypadal snad ještě frustrovaněji, než při dnešním šipkovém duelu.