Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟟

„Fakt si seš jistej, že z toho nebude průšvih?" zeptala jsem se za poslední dvě hodiny už alespoň po dvacáté a z plastové lžičky olízla zbytky snickersové McFlurry.

„A i kdyby, Violet, tak koho upřímně zajímaj dva puberťáci, který z nudy posprejovali obyčejnou výlohu," odvětil bezstarostně Gill a do nejbližšího odpadkového koše vyhodil již prázdnou plechovku od Coca Coly. „A navíc, tohle evidentně nebylo jediný grafity, kterým někdo ozdobil vnitřek bellevillskýho centra. A při nejhorším...bych to odnesl hlavně já, jelikož ty seš technicky vzato jenom komplic," pokusil se mě uklidnit, ale nedokážu říct, že by to úplně fungovalo.

Teď, když mé tělo z drtivé většiny už přestal ovládat adrenalin, viděla jsem věci z poněkud jiné a obavy více nahánějící perspektivy. Tohle vážně nemám ráda. Vždycky, když ze mne vyprchá euforie či silná dávka adrenalinu, ozve se můj smysl pro realitu, a já si tak uvědomím, co jsem to zase provedla. I když jsem za poslední čtyři týdny stihla udělat i daleko horší věci, než je asistence při znehodnocení výlohy bellevillské propagační kanceláře barevným sprejem, mám z toho nemalé nervy.

Co když mě ale někdo poznal a teď se posprejování oné výlohy stane bulvárním fenoménem? A co hůř, co když to ti zpropadený novináři vážně rozmáznou do takové míry, že se to dostane i k Tracey?

Tyhle a mnohé další otázky mým, už tak dost velkým obavám ještě přidávaly. Pomalu, ale jistě jsem začínala litovat, že jsem na to vůbec kdy přistoupila, jelikož jsem taky chtěla zažít trochu toho pověstného teenagerského adrenalinu s prvky ilegality. Jako bych toho nezažila za poslední měsíc už tak dost.

„Ale musíš uznat, že to byla poměrně sranda. Hlavně jak nás potom naháněli ty neschopný sekuriťáci," zavzpomínal Gill. Z jeho spokojeného úsměvu bylo evidentní, že od týhle akce dostal přesně to, co chtěl.

„To jo," přikývla jsem na souhlas a spolkla poslední sousto karamelovo-ořechové a již téměř roztáté zmrzliny. Ona následná naháněčka po prakticky celém obchodním centru opravdu byla ta nejadrenalinovější a taky nejzábavnější část téhle nelegální akce. Vážně byla legrace za běhu sledovat ty dva neohrabaný členy ochranky, jak se nás snažili dohonit až do samého konce, tedy do doby, dokud jsme prakticky nerozrazili dveře od zadního vchodu a bleskově nezaběhli za nejbližší roh. Škodolibě jsem se usmála při vzpomínce, jak jednomu z těch zavalitých chlápků zůstala v eskalátoru tkanička od bot nebo jak si ten druhý roztrhl tmavomodrou uniformu o roh reklamního billboardu, jenž mu přišel do cesty v opravdu dost nevhodnou chvíli.

Ale abych nebyla jen škodolibá, přeci jen je mi trochu líto toho nechápavého davu, jímž jsme se museli na eskalátorech prodrat, abychom neskončili na tvrdé dřevěné lavičce v kanceláři tamní ochranky.

„Vím, že tě s touhle otázkou už asi štvu, ale...kam vlastně máme namířeno teď?" Doufala jsem, že ono znehodnocení obchodní výlohy nebyl úplně poslední bod Gillova dnešního programu, ale vzhledem k tomu, že Belleville už znatelně pokryl temný plášť noci, jenž prolamovalo jen zlatavé světlo pouličních lamp, se to zdálo pravděpodobné. Ale i tak se mně nechtělo domů, a to především z důvodu, co by po odloučení se od Gilla následovalo. Bylo mi jasné, že dodatečné ráně realitou se stejně nakonec nevyhnu, ovšem v tuhle chvíli jsem to chtěla oddálit co nejvíc, to jen šlo. Nejsem na to ještě psychicky připravená.

Gillovi se při mé otázce na tváři opět rozepjal šibalský úšklebek a v jeho olivínových očích se objevilo pár potměšilých jisker. „O něčem bych věděl, moje milá." Než jsem se nadála, Gill mě chytil za ruku a prakticky mě začal táhnout směrem k jednomu z nedalekých mrakodrapů. Neměla jsem tušení, co plánuje zrovna na takovémhle místě dělat.