Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟙

Nervózně jsem si dloubala tenkou kůžičku za černě nalakovanými nehty, které překvapivě nebyly jen součást mého "pohřebního" outfitu, zatímco se již kompletně uklizená tělocvična postupně plnila srdceryvně truchlícími studenty Bellevillské střední všeobecné školy. Po louži krve, v níž před třemi dny bezvládně leželo Brittanino nehybné tělo, a rádoby japonských čmáranicích nebylo ani památky. To jediné, co nyní poutalo prakticky všechnu pozornost přítomných žáků, byl Brittanin fotografický memoriál, obří srdce složené z bílých a červených růží a dřevěný řečnický pultík, jenž byl postaven na znaku naší školy přímo ve středu tělocvičny a který měl s největší pravděpodobností sloužit přednašeči závěrečné smuteční řeči, kterým nejspíš bude Mandy Pendleová.

Bylo mi jasné, že smrt prvorozené dcery jedné z nejlepších lékařek minulého bellevillského desetiletí způsobí masovou vlnu dramatu, dotazů a hlavně bolestivé bědy, ovšem něco takového mě nenapadlo ani za ty  všesměrně vysilující noci, již jsem díky oné události kompletně probdila.

Ve smutečně oděném davu, který nepřetržitě vcházel do tělocvičny a postupně se usazoval na dřevěných lavičkách tělocviční tribuny, se začaly objevovat i obličeje většiny zdejších učitelů. Pár vteřin na to se mezi nimi objevila i tvář ředitelky Cadwellové, jež se na deseticentimetrových podpatcích svých naleštěných lodiček dokolíbala až k řečnickému pultíku. Dav u vchodových dveří už začal znatelně řídnout a prakticky všichni se již usadili na svých místech. Většina studentů na dnešní památeční shromáždění dorazila v civilu, ovšem samozřejmě s výjimkou Primadon, které dnes přišly v beztvárných černých šatech, jež ale evidentně nebyly trvalou součástí jejich šatníků.

Shromáždila jsem veškeré zbytky nynější odvahy a se staženým žaludkem se rozhlédla po zaplněné tribuně. Po Garstonovi však nikde nebylo ani stopy, což mi dodalo prozatímní pocit úlevy. Je to ale poměrně zvláštní. Silně pochybuju, že zrovna on by si nechal ujít dramatickou dohru jeho zvrácené zábavy.

„Ehm, ehm," odkašlala si slečna Cadwellová a několikrát mírně poklepala dlaní na hlavici mikrofonu, čímž si získala většinovou pozornost studenského davu a zbytku učitelského sboru. S mírně přivřenými víčky se nadechla a začala svoji památeční předmluvu: „Všichni již zřejmě víme, proč jsme se tu dnes sešli. K bolestivému zármutku nás všech tu nyní stojíme, abychom dali poslední sbohem jedné z našich výborných studentek a blízké kamarádce mnohých z vás, Brittany Smithové, která se bohužel i navzdory všem opatřením stala obětí postrachu bellevillských ulic známého jako Fialový vrah." Z kapsy svojí černé saténové sukně si vyndala papírový kapesník a otřela si s ním uslzená víčka, jež jí lemovala tenká linka tmavě hnědé oční tužky.

„Nyní bych ráda předala slovo Amandě Pendleové, Brittanině blízké přítelkyni, jež za okamžik pronese smuteční řeč," dodala na závěr své krátké předmluvy ředitelka a mírným kývnutím pokynula Mandy, aby se zvedla, načež odstoupila od řečnického pultíku.

Mandy hned vstala z tribuny a na ještě vyšších podpatcích, než měla slečna Cadwellová, přešla přes půlku tělocvičny a postavila se za pultík. Zjevně jí ani nevadilo, že jí truchlivé slzy rozmazaly její předraženou řasenku.

„Ačkoliv lidé říkají, že život jde i po úmrtí našich blízkých dál, není to pravda. Po smrti naší Britty, talentované roztleskávačky a především věrné a ochotné kamarádky, jež vždy s úsměvem nabídla pomocnou ruku, už nebudou naše životy tak plné radosti a energie, jako byly až doposud. Prázdnota, jež po Brittany mnoha lidem zůstala v srdcích, už nebude nikdy plně zaplněna. Již nikdy neuplyne den, kdy bych si z celého srdce nepřála, aby tu Brittany mohla být s námi a vidět, jak moc nám všem na ní záleželo.