Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟝𝟠

Krev se mi do tváří hrnula čím dál znatelněji, jak mě na prsou šimral Gillův horký dech. Jeho hlava na mé hrudi se v rytmu mých přerývaných výdechů lehce zvedala a následně zase pomalu klesala. Přední prameny vlasů mu znovu spadly do čela, zatímco se pravým koutkem mírně pootevřených rtů dotýkal světlé citlivé pokožky nad krčním lemem mého kouřově šedého crop-topu.

    Sice jen minimálně, ale konečně byl zase při vědomí. Nebo alespoň to jsem usoudila podle jeho, lehce hýbajících se víček a již značně pravidelnějšího dechu.

    Jindy bych ho ze sebe bez sebemenšího váhání rezistentně odstrčila, ovšem v tuto chvíli jsem na to neměla sílu...a svým způsobem ani srdce, o kterém sám prohlásil, že ho mám z diamantu. Někdy si říkám, zda i to není zbytečně moc. Někdy zjevně není úplně na škodu nemít žádný. Evidentně bych tak nebyla schopna cítit zvláštně hřejivý - ovšem naprosto neadekvátní - pocit ulehčení, jenž mi nyní proudil celým tělem.

    Se sotva slyšitelným, úlevným výdechem jsem nejistě zvedla levou ruku a jemně ho pohladila po uhelnatě černých, mírně zplihlých vlasech. Nikdy předtím jsem si nevšimla, jak překvapivě hebké a příjemné na dotek je má.

    Překvapeně jsem sebou trhla, když jsem na odhalené části zad ucítila onen povědomý dotek jeho dlaně. Gill - se zřetelnou námahou - pomalu zvedl levou ruku, načež mně ji s pomocí všech svých aktuálních sil omotal kolem obnaženého pasu, a pokusil se mě tak přitáhnout ještě víc k sobě.

    Nedokázala jsem vysvětlit jak a proč, ale jeho obličej na mé hrudi a dlaň na prakticky nahém, levém boku mě přiváděly do jakéhosi euforického transu, v němž jsem se dosud nikdy neocitla. Byla to směsice nejen onoho hřejivého pocitu klidu a bezpečí, ale i intenzivního napětí, jež ve mně při každém jeho doteku začalo probíjet. Směsice tak silná, až mi kompletně dokázala zatemnit mozek i spolu se všemi zbytky rozumu.

    Ovšem v tuto chvíli jsem si to nebyla schopna připustit ani z té nejmenší možné části. Ne při pohledu na jeho lehce se zvedající a následně zase pomalu klesající hruď, ne při cítění jeho dechu a doteků na obnažených částech svého těla. Ne přitom, co ve mně vyvolal něco naprosto šíleného.

    S dalším dlouhým výdechem jsem mírně sklopila hlavu, v důsledku čehož se mé rty nepatrně dotýkaly temena jeho hlavy. „Tohle mi nedělej, Fialko," šeptla jsem mu do vlasů a slabě se pousmála, načež se moje levá dlaň svezla na jeho pravé rameno.

    Cítila jsem, jak se Gillovy, mírně pootevřené rty rozepjaly do slabého úsměvu. „Zníš, jako bys snad o mě měla vážně starost," poznamenal s ironickým pobavením v hlase.

    „Já vím," potvrdila jsem téměř neslyšným šeptem.

    Gill se mírně uchechtl. „Přestaň si tak úsměvně protiřečit, Williamsová," vyzval mě. „Ráno jsi říkala pravej opak, a musím uznat, že to znělo poměrně přesvědčivě. Možná i víc, než všechny tvoje dosavadní výroky."

    „Já vím," hlesla jsem kajícně.

    „To toho ve svým slovníku víc nemáš?" znovu se pobaveně uchechtl. „Škoda, popravdě jsem byl zvědavej na tu část, kdy mi to zopakuješ."

    Dlouze jsem vydechla a na vteřinu zavřela oči. „Gille, poslyš..." vzápětí jsem se zastavila, neboť mi došlo, že opět nevím, co mu chci vlastně říct.

    „No?" zeptal se překvapeně a já cítila, jak tázavě povytáhl obočí.

    Opět jsem dlouze vydechla, ovšem tentokrát už poněkud roztřeseně. „Asi nedokážu odvolat to, co jsem ti ráno řekla, ale...zjevně to už není tak, že bych tě úplně...nenáviděla," usoudila jsem a přiznala zároveň.