Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟙𝟟

„Smrt je sice zadara, ale v případě života bych to tak bezplatně neviděl." Už od samého začátku téhle šílené životní pouti jsem věděla, že ono Gillovo tehdejší upozornění obsahovalo nemalou relevanci, ovšem nikdy mě nenapadlo, že zrovna tento výrok bude definovat samotnou podstatu obou fází relace mezi námi dvěma.

I bez něj a jeho rádoby blahosklonné výstrahy jsem si byla vědoma skutečnosti, že ona šance na pokračování mého života přichází s opravdu nemalou cenou, již jsem ale byla připravená a hlavně ochotná zaplatit. To jsem však ale ještě neznala její skutečnou výši.

Možná se ale dalo čekat, že v paradoxu bude moje smrt jediná šance, jak přežít. Zůstala jsem sice naživu, ovšem za cenu života své morální integrity. Za cenu života své nenahraditelné lidskosti - toho jediného, díky čemuž jsem mohla sebe samu pokládat za skutečného člověka. Za něco, co mě nesporně řadilo nad všechny lidské články celého bellevillského systému.

Gill se sice rozhodl nepřipsat si moje jméno na onen seznam smrti, ovšem s tím úmyslem, že mě prostřednictvím zaplacení berně za pokračování mého života připraví o to hlavní, co dávalo mojí existenci mnohonásobně větší hodnotu, než kterou disponoval on sám. Těžko říct, zda to udělal z jakési závisti, že já si na rozdíl od něj své místo na tomhle světě zasloužím, či jsem byla jen hlavní složkou jeho „psychologického" experimentu s cílem ukázat mi, že k propadnutí se na samé dno morality stačí jen jeden špatnej den.

Ovšem ani jedna z uvedených možností není ta správná. Gill ze mě neudělal monstrum první kategorie ze závisti, či za účelem nějakého experimentu, nýbrž z důvodu, že zbavení mě mé lidskosti byla nevyhnutelná fáze jeho plánu na vytvoření si svýho ideálního komplice, jenž by mu dříve, či později nevědomě posloužil jako obětní beránek.

Lítostivou a zároveň úsměvnou ironií je skutečnost, že tohle nejsou jediná jeho slova, na které nečekaně došlo. „Ovšem kdo ví, možná se jedná o eventualitu, jež je prozatím jen ve hvězdách." Ačkoliv jsem si to až do této chvíle nebyla schopna plně přiznat, s jistým postupem času skutečně začal existovat i druhý důvod, proč si i nadále mohl svobodně vykračovat ulicemi Bellevillu. Sice jsem mu opakovaně vmetávala do obličeje, aby se už konečně jednou provždy vypařil z mého života, ovšem podvědomě jsem si nedovedla představit, že by se tak do mých osmnáctin mělo opravdu stát. Možná se sice na mé maličkosti živil jako psychopatický virus, který postupem času pohltil každičkou buňku mého těla, a přiměl mě tak ony roztodivné sympatie vyvinout v něco ještě víc bizarnějšího a nemorálnějšího - v něco, co jsem ke svému vlastnímu překvapení nazvala „zamilovaností" -, ale i tak to byla sice nelibá, ale za to neodmyslitelná součást událostí posledního měsíce. Ačkoli se Gill do mého života zapsal na pouhé čtyři týdny, i proti mé vlastní vůli se stal jeho trvalou, ústřední komponentou.

Ovšem Gillovi se nepodařilo zavraždit pouze moji morální integritu. Kromě toho jediného, co ze mě dělalo skutečného člověka, mě připravil i o veškeré mylné dojmy a mínění o jeho osobě.

Teď už chápu, proč mají lidi z deziluze prakticky stejný strach jako ze samotné smrti. Onen akt probuzení se do skutečné, kruté reality totiž staví na dosti podobném základě, ovšem jedna věc je přeci jen jinak. Zatímco smrt představuje váš definitivní konec, při deziluzi skonává pouze jedna část vás, přičemž tělo a vědomí žijí dál. Ta ubohá, směšná a především naivní část vás, jež si žalostně představovala danou situaci ve značně teplejších barvách, než kterými je ve skutečnosti nakreslena. Ta ubohá, směšná a především naivní...část vás, jež vás svým, čím dál silnějším vlivem prudce srazila na úroveň lidí, jimiž jste celý život bytostně pohrdali pro jejich politování hodnou patetičnost a „citovou psychózu".

Měla jsem tuhle část sebe samotné bez slitování zavraždit už tehdy, co ještě jako malé, Gillem zaseté semínko začala zapouštět kořeny. Kdyby se tak stalo, ona původní a v tuhle chvíli opět nečekaně obnovená nenávist, jež tvořila samotné jádro mého přístupu ke Gillovi, by se posléze nevystřídala s ambivalencí, jež k mému nevědomí pomalu, ale jistě přerostla až v onen monstrózní cit, jenž jsem - navíc ještě přímo před ním - nazvala zamilovaností. Těžko říct, jak daleko to má do lásky jako takové, neboť to jediné, s čím onen bizarní cit můžu definičně porovnávat, je sebeláska. Nikdy jsem - především z důvodu sebezáchovy - nemilovala nikoho jiného než sebe, tudíž nemůžu říct, jestli to, co jsem ještě před pár minutami ke Gillovi nevědomě cítila, byla skutečná „láska". Nevím, jestli jsem Gilla skutečně milovala. Ovšem...nemůžu popřít, že mezi oním zvráceným citem a milováním sebe samotné existují jisté, prakticky identické prvky.

Ačkoli jsem si to nebyla v příslušných chvílích schopna dostatečně připustit, bála jsem se o něj prakticky stejně jako o sebe samotnou, promíjela jsem mu věci, jež bych za všech okolností dokázala odpustit pouze sama sobě, a celkově mě něco ve mně podvědomě nutilo s ním jednat, jako by mi na něm záleželo prakticky stejně jako na sobě samotné.

Takže v podstatě...ano. Jakýmsi svým ujetým, nemorálním, naprosto zvráceným a hlavně sebezničujícím způsobem...jsem přeci jen dovedla milovat monstrum, kterým vždy byl, je a bude, a tím pádem ho učinila i ze sebe samotné.

Výtah konečně zastavil v přízemí a jeho prosklené dveře se pomalu rozsunuly na stranu. Sebrala jsem batoh ze země a šouravým krokem se vydala k východovým dveřím.

Hned, co jsem otevřela jejich pravé křídlo, do rozpáleného obličeje mě prudce praštil mrazivý závan nočního větru a aniž bych si v to první chvíli uvědomila, po zcela rudých tvářích se mi spustily další hořké slzy.

A zde můj příběh končí. Prozatím.