Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟡𝟙

Když jsme odešli z terasy a vydali se zpátky na pokoj, téma hovoru se podstatně změnilo a zároveň bylo zachováno to původní. Gill sice dál referoval o Daisy In Chains, ale naštěstí už jen o takových, řekněme, všeobecných věcech. Například o přímých a nepřímých důkazech či o onom geniálním způsobu, jakým Maggie Roseová dokázala na Hamishe Wolfea hodit trojnásobnou vraždu.

Překvapivě pro mě bylo daleko příjemnější a snadnější poslouchat tyhle materiální věci, než vytvářet psychologické profily potencionálním vrahům.

Ovšem hned, co jsme zašli za poslední roh, absolutně jsem přestala Gilla vnímat a na místě se zarazila.

„G-Gille...?" vypravila jsem ze sebe.

Zmateně se zastavil a otočil se na mě. „Co je?"

Pohledem jsem ukázala na dveře od našeho pokoje. „Hádám, že jsi nezamykal, když jsme odcházeli, co?" Vzhledem k tomu, že byly rozevřené prakticky dokořán, to byla vážně zbytečná otázka. Samou radostí nad skutečností, že se mi ho přeci jen podařilo zlomit, a přimět ho tak ke kýženému opuštění onoho jednopokojového krytu, jsem bohužel kompletně zapomněla na jeho, dost podstatný zlozvyk.

„Zřejmě...ne," Gill se sardonicky zasmál a se mnou v patách se spěšným krokem vydal k rozcapeným dveřím od našeho hotelového pokoje.

„Myslíš, že nás vykradli?" zeptala jsem se se zřetelnou nadsázkou, i když to vlastně byla ta nejpravděpodobnější možnost, a zkoumavým pohledem přejela po celém pokoji.

„Pochybuju." Gill pohledem letmo ukázal na můj mobil, který zcela netknutě ležel na nočním stolku.

Tak tohle je fakticky divný. Zloděj nebo lupič sice nejsem, ale pokud vím, tak když vykrádáte něčí pokoj či byt, pravděpodobně tam nenecháte tu nejcennější věc, která se tam nachází.

„A tobě něco chybí?" zeptala jsem se opatrně a doufala, že není tak lehkomyslnej, aby si s sebou bral nějaké důkazní materiály, například ony fialové desky.

„Ne," odpověděl prostě a já si oddychla. Opravdu si nechci představovat ten masakr, jenž by následoval, kdyby se jeho evidence či jakejkoliv jinej důkazní materiál dostal do rukou někoho, kdo by se nebál a především s ním mohl spravedlivě naložit.

„Tak kdo tady zatraceně co chtěl, když to podle všeho nebyl žádnej zloděj?" zeptala jsem se podrážděně, aniž bych čekala nějakou odpověď, a opětovně přejela pohledem po celém pokoji.

Gill jen pokrčil rameny. „Těžko říct, každopádně i tak je to divný." V tom měl bohužel pravdu. Když se sem teda nikdo nevloupal, tak kdo tady ksakru co pohledával?

„I když třeba si jenom někdo spletl pokoj," uvažovala jsem v duchu. „Navíc...bylo otevřeno, takže to mohlo vypadat, že není obsazeno." Což je taky možnost, protože když jsem sem včera přišla poprvé já, bylo odemčeno. Ale i tak...pořád je to trochu, trochu dost...divný.

„Zjevně to nemá cenu řešit, jelikož se ani jednomu z nás nic neztratilo," usoudil Gill a posadil se na postel.

„Nejspíš máš pravdu," hlesla jsem souhlasně a vydala se do koupelny. Po tom mandarinkovém koktejlu mi v puse zůstala nahořklá pachuť, a já si tak potřebovala pro svůj vlastní komfort vyčistit zuby, nebo spíše jazyk.

Překvapivě se tak ale nekonalo. Když jsem odsunula dveře do koupelny, vytřeštila jsem oči na kusy černé látky, které se evidentně nehezky zapletly s drtičem odpadu v umyvadle, a zůstala tak zaraženě stát jako přibitá k podlaze.