Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟟

"To, že jsme 'kamarádi', jsi myslela vážně, nebo to byla jen instantní odpověď na otázku tý zrzky?" V hlavě mi ještě jednou zazněla Gillova naprosto nečekaná, a moji maličkost tak bohužel zcela vykolejující otázka.

  Ztuhla jsem šokem a s nepatrně pootevřenou pusou na něj překvapeně hleděla, aniž bych se zmohla na jediné slovo.

  „No?" pobídl mě k odpovědi a zvídavě povytáhl obočí. Evidentně jsi byl moc dobře vědom toho, na jaké bezvýchodné rozcestí mě touto otázkou dostal.

  Co mu mám odpovědět? Pravdu, že se překvapivě nemýlí, a sabotovat tak veškeré dosavadní úspěchy své vlastní hry s jeho megalomaniakální výsostí, nebo předstírat jakousi pokroucenou verzi stockholmského syndromu, ovšem s tím značným rizikem, že moji lež prohlédne jako vody exumského souostroví?

  Mlčky a především pomalu jsem sklopila hlavu ke kamenným dlaždicím sivého pouličního chodníku.

  Tohle je skutečně brilantní šach-mat. Zatraceně, to jsem tu pasáž s „kamarádem" nemohla vynechat? Sice by to dosti ubralo na důvěryhodnosti dementování oné Lilyiny absurdní a především žaludek nepříjemně svírající domněnky, ovšem Gill by mě tak aspoň nemohl chytit za slovo, a já bych tak nyní nebyla nucena stát na nekonsekventním rozcestí.

  Ovšem...na druhou stranu - a i když to evidentně zní totálně na hlavu -, kdybychom žili v nějakém alternativním světě, v němž by Gill nebyl - minimálně - nihilistickým vrahem, pro něhož je tohle celý jen obyčejná, zvrácená hra, tak potom...bychom možná svým způsobem mohli i uvažovat o něčem na této bázi, dá-li se to takto vůbec pojmout, aniž by to vyznělo patetičtěji, než tomu ve skutečnosti je.

  Na jednu stranu se mi po mé každodenní rutině stýská, jelikož v ní nefiguroval on, ovšem kdybychom skutečně žili v nějakém alternativním vesmíru, tak musím ke svému vlastnímu - a zejména dosti různorodému - překvapení přiznat, že bych nějakým tím menším ozvláštněním nepohrdla. Nějakým morálním a nezvráceným...ozvláštněním.

  Jenže Gill je skutečně ten poslední, jenž by tenhle požadavek mohl splňovat. Už jenom z důvodu, že se jedná o kombinaci Jamese Edwardse, Michaela Jonese a Chancey Luny v jedné jediné osobě, jež nechala za své skutky zavřít do místní věznice v tomto ohledu naprosto nevinného člověka.

  Ovšem pro Freda to nakonec nedopadlo tak hrozně, nebo aspoň to jsem usoudila z výpovědi Fredericka Johnsona seniora pro zdejší, ověřené mediální orgány, podle jejíž podstaty to vypadá, že by jeho jediný syn mohl být dříve, nebo později propuštěn kvůli nedostatku přímých důkazů. Upřímně doufám, že se tak bude moct stát i bez mého přičinění.

  Jediné, s čím se mně v této chvíli již zbývá psychicky poprat, je fakt, že se na Gillově seznamu s největší pravděpodobností ocitlo i jméno Meredith Wayneové, neboť od toho dne, kdy jsem se rozhodla pro návštěvu školní knihovny, se po ní kompletně slehla zem. Jen mě udivuje, že ještě nebylo nalezeno tělo, vzhledem ke Gillově tendenci se chlubit morbidními konsekvencemi své zvrácené zábavy je to dosti překvapující rarita.

  Náhle jsem na temeni hlavy ucítila sice krátký, ale za to dosti intenzivní proud ledové vody. S hlasitým vyjeknutím následující příkrým zalapáním po dechu jsem spadla ze dřepu, a nepříjemně si tak o tvrdý kamenný chodník narazila kostrč. Prameny chladné vody, jež mi stékaly po vlasech stažených ve vysokém ohonu - nebo spíš v povislém uzlu, jenž z něj zbyl, buď rytmicky odkapávaly na zem, nebo se rázem vpily do obou kusů mého dnešního outfitu. Již v prvním okamžiku jsem cítila, jak se mi tenká vrstva vlhkého plátna nepříjemně lepí na kůži.